Hra Lidumor aneb Má játra beze smyslu v Aréně je žhavým kandidátem na nejlepší inscenaci roku

Werner Schwab, enfant terrible rakouského dramatu, se ve hře Lidumor aneb Má játra beze smyslu vypořádává nejen s vlastní matkou a dobou, kterou jako dítě musel s touto bigotní křesťankou prožít. Vypořádává se také se všemi, kteří se navenek snaží vypadat jako slušní a vzdělaní lidé, i když jde o lidskou spodinu. Swab je navíc přesvědčen, že lidstvo je spodina jako celek a nezaslouží si nic jiného, než co nejrychlejší sprovodění ze světa.

Režie této svým způsobem skandální hry (ale která Schwabova hra není skandální?) se v Aréně ujal hostující režisér Janusz Klimsza. Poetikou, kterou vtiskl inscenaci, má Lidumor velmi blízko k jedné z nejslavnějších arénovských inscenací, k Proroku Iljovi. V Lidumoru se však Klimsza a s ním i celý inscenační tým dostal ještě dále – na rozdíl od Proroka Ilji je poslední inscenace sezóny v Komorní scéně Aréna režijně, scénograficky i herecky propracovanější.

Petr Panzenberger a Alena Sasínová-Polarczyk. (Foto: Roman Polášek)

Na začátku představení se divák ocitá v bytě obývaném paní Červovou a jejím poněkud retardovaným synem Hermanem. V dlouhém dialogu, který by hned na začátku hry mohl být inscenačním oříškem nebýt hereckého mistrovství Aleny Sasínové-Polarczyk (paní Červová) a Petra Panzenbergera (Herman), jsme svědky pravého opaku mateřské a synovské lásky. Matka Červová proklíná své dítě a syn Červ opakovaně touží po co nejrychlejší smrti ženy, která ho přivedla na svět.

Alena Sasínová – Polarcyk se ve svém pojetí postavy opírá více o mluvní part a jednání slovem, Petr Panzerberger předvádí komplexní herectví, hraje doslova celým tělem, a jeho mluvní i nonverbální projev zasluhuje absolutorium.

Dalšími aktéry hry je rodina Kovačičových, kterou tvoří pan Kovačič (Vladislav Georgiev), paní Kovačičová (Petra Kocmanová), a jejich dcery Desiréé (Zuzana Truplová) a Bianca (Tereza Cisovská). Poslední postavou hry je paní Vočistcová, kterou hraje Anna Cónová, hostující herečka Národního divadla moravskoslezského.

Z inscenace Komorní scény Aréna Lidumor. (Foto: Roman Polášek)

Rodina Kovačičů je typickým obrázkem maloměšťáctví. A Janusz Klimsza se nerozpakuje umístit klíčové scény na koberec v podobě rakouské vlajky. Tím, že po stěnách hracího prostoru ještě rozvěsil portréty Sigmunda Freuda, papeže a sportovních či politických a uměleckých rakouských celebrit, ještě více zvýraznil rozdíl mezi světem skutečných osobností a lidí na okraji společnosti.

Anna Cónová hraje paní Vočistcovou jako nad všechny lidi povznesenou ženu, která však není schopna mít někoho ráda a všechny nenávidí až za hrob. Úsporný herecký projev herečky naprosto odpovídá záhadnosti a tragickému rozměru této postavy.

Scéna z inscenace Lidumor. (Foto: Roman Polášek)

Všichni výše jmenovaní obývají jeden dům a žijí tak, jakoby v něm byli sami. První část představení nabízí sondu do soukromí obou rodin, ve druhé části po přestávce se pak všichni sejdou v bytě paní Vočistcové na oslavě jejích narozenin.

Režisér Klimsza ovšem kouzlí s prostředím tak, že divák má místy dojem, jakoby všichni obývali jeden jediný byt. V kontextu s textem autora, který posílá všechny své postavy na jednu nevábně vyhlížející hromadu, se jedná o velmi výstižnou metaforickou práci s prostorem.

Režisér vybavil scénu kuchyňským kredencem, stolem v bytě Červových a velkou pohovkou v bytě Kovačičových, k oslavě narozenin paní Vočistcové pak poslouží velká jídelní tabule. Velmi výrazné kostýmy navrhla Marcela Lysáčková, hudba k inscenaci je dílem Vladislava Georgieva, který mimo jiné sáhl i po balkánské hudbě evokující hudební jazyk Kusturici či Bregoviče.

Výjev z představení Lidumor aneb Má játra beze smyslu. (Foto: R. Polášek)

Řeč jednotlivých postav je u Schwaba velmi vyumělkovaná, postavy mluví rádoby vzdělaně, používají však slova v jiných významech, případně si slova vytvářejí sami různými složeninami a souzvuky (čeština, do které text přeložil Tomáš Kafka, nemá v tomto směru tolik možností jako němčina, ve které je hra napsána).

Chování postav je pak téměř stále v absolutním rozporu s touto rádoby vznešenou řečí, je plné násilí, zahledění do sebe, vzájemných ataků, lidské přízemnosti a nenávisti ke druhým.

Výjev z inscenace Lidumor. (Foto: Roman Polášek)

Co se herectví týká, nelze nikoho vyzdvihnout nad ostatní, hra také nemá hlavní postavu, všechny party jsou si rovnocenné a všechny jsou odehrány mistrovsky. Je pravdou, že některé scény jsou vskutku na samé hranici snesitelnosti a nebýt určité míry odlehčujícího humoru, byla by to hra jen pro velmi silné nátury. I tak je to, jak se lidově říká, „opravdový nářez“.

Jestli se některému z dramatických autorů podařilo vyobrazit absolutní absenci lidskosti v člověku, pak Werner Schwab v tomto vyobrazení došel nejdále. Klimszova režie a herecké provedení souboru Komorní scény Aréna je v tomto směru kongeniální.

Inscenace hry Lidumor aneb Má játra beze smyslu si velmi hlasitě říká o titul nejlepší inscenace roku. Rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co je v současnosti na české divadelní scéně k vidění.