Závěrečný koncert Janáčkova máje patřil Mahlerovi a skvělé České filharmonii

Večer začal z gruntu po „ostravsku“. Při parkování před Domem kultury města Ostravy se motal kolem mého auta namol opilý pán, který se snažil držet balanc a cosi si drmolil. Když už se hlavou začal opírat o můj vymodlený (česky řečeno vydřený) vůz, zeptal jsem se ho, co dělá. Na jeho odpověď, že nic, jsem mu řekl, ať jde od toho auta dál. Jen něco zadrmolil a odpotácel se hledat opěradlo na jiném vozidle. Dáma, kráčející s dcerou kolem, jen lakonicky vyštěkla: „No jo, Ostrava!“.

Život obyčejných lidí i umělců byl vždy velmi svázán s ledajakými neřestmi. Kde jsou ty časy, kdy se o Smetanovi psalo, že zemřel na těžkou chorobu, že Beethoven měl v DNA nějak podezřele mnoho olova, že šlechtic Venosa byl vlastně hodný manžílek. Mahler měl také mnoho zajímavých rysů, ale víc než alkohol k nim patřila slabost pro něžné pohlaví.

Třetí symfonie d moll dokončená v roce 1896 je obrovské celovečerní dílo. Závratná délka první věty a naprostá odchylka v následujících čtyřech větách, jež jsou časově mnohem kratší a obsahují mnoho překrásných melodických postupů. Pokud je Druhá symfonie slovy básně Jaroslava Seiferta „zápasem s andělem“, Třetí symfonie je zápasem a smířením s přírodou. Tento svár je v díle až do hymnického závěru neustále přítomen.

Jiří Bělohlávek řídil Českou filharmonii. (Foto: Petr Grimm)

Česká filharmonie řízená šéfdirigentem Bělohlávkem ukázala své umění. Opravdu nebylo co vytknout. Úvod první věty s fanfárami osmi lesních rohů byl zahájen v majestátním pomalém tempu. Česká filharmonie se blýskla přesnou hrou sólového pozounu střídaného sólem kontrabasu. První věta připomíná sonátovou formu, celá trojdílná struktura se opakuje v jiném zvukovém hávu. Negativní, chmurné rozpoložení bylo sugestivně ztvárněno.

Prudkým kontrastem je druhá věta, kterou je okouzlující menuet připomínající ranní idylu rakouské přírody. Filharmonie vystihla její jemný zvuk noblesní hřejivou barvou smyčců.

Třetí věta má charakter scherza střídajícího dvou čtvrťové s šesti osminové metrum, perfektní byla komunikace orchestru s lesním rohem situovaným „off-stage“.

Čtvrtá věta je mnohem vzdušněji instrumentována a obsahuje altové sólo, které britská mezzosopranistka působivě zazpívala. Už samotný pohled na neobyčejně ladnou sólistku byl zážitkem, který znásobila těžko definovatelná barva jejího hlasu. Meditativní výraz věty Kulman vyjádřila do poslední noty.

Britská pěvkyně Elisabeth Kulman během koncertu v Ostravě. (Foto: Petr Grimm)

V páté větě se přidal dětský a ženský sbor v podobě karvinského Permoníku a Pražského filharmonického sboru. Věta má zcela odlišnou atmosféru, působila odlehčeně a vesele, k čemuž výrazně přispěl dětský sbor imitující zvuk zvonů a opětovně uhrančivá Kulman.

Finále bylo nesporným vrcholem, plynoucím pozvolna v hymnické niterné atmosféře. Tichá chorálová melodie v začátku finále pozvolna roste a kulminuje do mohutné gradace v závěru. Impozantní bylo prostě vše, včetně skvělých tympanistů.

Ze závěrečného koncertu Janáčkova máje. (Foto: Petr Grimm)

Česká filharmonie zahrála Mahlerovu symfonii ve výborné formě. Zvlášť oceňuji, že strohá, úsečná nálada první věty se zvukově syrovými žesti vyzněla v jejím podání plasticky, orchestr má průzračně syté smyčce a skvělá dřeva v dokonalém konzistentním poměru. Bělohlávek Mahlerovi rozumí. Janáčkův máj nemohl skončit lépe. Co takhle příště představit Ostravě Symfonii tisíců? (Osmá Mahlerova symfonie).

Unaveného pána s odřeným obličejem jsem na koncertě samozřejmě nepotkal. Škoda. Třeba by našel novou, smysluplnější vášeň.