S otcem a dcerou Polívkovými o hře DNA, o herectví, ale i o politice, životě a smrti

Loni jste hráli představení DNA na festivalu Colours of Ostrava, to bylo v multifunkční hale Gong, dnes jste hráli na festivalu Dream Factory v divadelním sále. Co bylo lepší?

Na Colours v Gongu, no to bylo velké, promítali nás ještě ven na projekční plátno, lidí bylo strašně moc, do sálu se nevešli a venku na projekci jich prý také sedělo hodně. V divadle se nám ale dnes hrálo dobře. Publikum reagovalo, jak mělo… (úsměv).

A nepřijedete na Colours of Ostrava jen tak, na muziku?

Jen tak, podívat se?

Ano, podívat se i užít si bezva muziku…

Asi ne. Přes prázdniny hrajeme na Shakespearovských slavnostech Veselé paničky windsorské, k tomu něco točím, takže přes prázdniny to nevyjde.

Boleslav Polívka a Anna Polívková v představení DNA. (Foto: Lukáš Horký)

Škoda. Tak pojďme k vašemu dnešnímu představení. Když jsem vás s dcerou Aničkou viděl ve scénách, ve kterých vzpomínáte na doby dávno minulé, na rodinný život, vzpomněl jsem si na film Woodyho Allena s Miou Farrow, ve kterém celému světu odhalili zákulisí vlastního vztahu a rozpadu manželství. Nebyla to jedna z vašich inspirací?

Ten film jsem neviděl, ale je to nasnadě. Existuje třeba hra Bez roucha nebo Garderobiér, ten se také většinou odehrává v herecké šatně, s velkými depresemi…

Vaše dnešní představení se dostalo do zajímavého kontextu. Před vámi hrálo pražské Divadlo Na zábradlí hru Požitkáři. Tématem té hry je smrt. A vy se na jevišti věšíte. Také si zahráváte se smrtí. Jeden můj přítel říká, že to, co si člověk nepřeje, by neměl ani zmiňovat. Na druhé straně se říká, že nejkrásnější konec života herce je smrt přímo na jevišti uprostřed krásné role. Nebojíte se hrát o smrti?

Pokud je to hra, nevadí. Jako děti si hrajeme na indiány, na zločince…

Hlavní protagonisté představení DNA při vystoupení na Dream Factory. (Foto: Lukáš Horký)

…my jsme si jako děti hrávali na četníky a zloděje, ale většina chtěla být zlodějem, ne četníkem…

To je jiné téma, ale chtěl jsem říci, že při dětských hrách často umíráme a umíme umírat velmi teatrálně. A já myslím, že hra je také exorcismus, vymítání, protože herectví není prožívání, herectví je hra a do té hry by se mělo vplynout a zase z ní vyplynout, hra je součástí života a smrt je také součástí života. Takhle bych to netabuizoval, pak bychom se neměli fotografovat, protože někteří věří, že fotka bere duši, neměli bychom dávat rozhovory, protože nám to bere myšlenky, které se pak objeví na novinovém papíře, kterým si někteří utírají zadky.

Představení DNA na festivalu Dream Factory. (Foto: Lukáš Horký)

V dnešním představení byl jeden moment, při kterém publikum docela ztuhlo. Říkal jste v té scéně, že máte kamaráda v bývalém Sovětském svazu a pak jste po malé pauze dodal, že možná v zase v budoucím. Chvíli bylo ticho a pak se postupně rozburácel potlesk. Máte obavy z takového možného vývoje dějin?

Samozřejmě se toho bojím, všichni se toho bojíme.

Bolek Polívka v šatně při rozhovoru. (Foto: Lukáš Horký)

Ale hrajete i o Slovensku. A kdyby někdo řekl, že má kamaráda na Slovensku, v bývalé součásti Československa, a možná zase v budoucím Československu, toho byste se nebál?

To by se mi naopak docela líbilo a z hlediska hokeje a fotbalu by to dokonce bylo velmi užitečné. Možná i z hlediska politiky.

(Přichází Anna Polívková, pozn. autora)

Aničko, když vás vidím na jevišti s vlastním otcem, jak vzpomínáte na dětství, na život s matkou? Řekněte – byly při debatách s tátou, o čem všem to budete hrát, i okamžiky, kdy jste třeba řekla: Tati, tohle už ne?

Anna Polívková: Ne. Některé detaily jsme sice upravovali, ale jinak to zůstalo celé tak, jak to táta napsal. Já tam třeba mám některé monology, kdy mi říkal: Uprav si to, aby se ti to dobře říkalo. Ale já jsem sama říkala, že je to dobře napsané a že není třeba upravovat.

Anna Polívková při rozhovoru pro Ostravan.cz. (Foto: Lukáš Horký)

Ptám se na něco jiného. Na ty situace, kdy vzpomínáte na vlastní mámu a kdy se jakoby odhaluje zákulisí rodinného života…

Bolek Polívka: Oni si někteří myslí, že je to osobní. Ale ono to zase až tak moc osobní není. Vlastně je to o životě, o ženách a chlapech, obecně. V těch postavách se mohou a vlastně mají  poznat mnozí.

Takže taková situace, kdy jste jeden druhému řekli: tohle tam dávat nebudeme, ani nanastala?

Bolek Polívka: Myslím že ne. (Anna Polívková přitakává, pozn. aut.)

Boleslav Polívka při rozhovoru pro Ostravan.cz. (Foto: Lukáš Horký)

Někteří autoři vlastních divadelních her píší tak, že jejich hry mohou zahrát i jiní. Dovedete si hru DNA představit v jiném než vašem provedení?

Bolek Polívka: Já vím o tom, že moji Poslední leč hrají ochotníci.

Ano, sám jsem to představení viděl.

Bolek Polívka: A byli dobří?

Byli výborní. Protože si nehráli na Bolka Polívku a Jiřího Pechu. Zpočátku ano, ale když přišly slavné scény popisující stáří člověka, přiznali se, že se sami sebe docela lekli.

Bolek Polívka: DNA je trochu jiná záležitost. Dost specifická a herecky, ne tematicky, ale herecky dost osobní. Přiznám se, rád bych to viděl v jiném provedení, ale nevím… i když teď právě vím, že se to chystají hrát v Itálii. V italštině. Možná se pojedeme podívat.

Otec a dcera Polívkovi při rozhovoru se spolupracovníkem Ostravanu. (Foto: Lukáš Horký)

Poslední otázka: Ve hře hovoříte o malířství a o obrazech. Kdyby každý z vás byl malíř a měl namalovat druhého, v jakém kostýmu nebo v jaké situaci byste jeden druhého namalovali?

Anna Polívková: Já tátu? Ve smokingu, ale v červených botách. Když je pořád v nějakém divadelním kostýmu, tak ten smoking by mu určitě slušel.

Bolek Polívka: A já bych tebe namaloval na koni.

Anna Polívková: No samozřejmě…

Bolek Polívka: Ale počkej! Ne na houpacím, ne na dřevěném, ale na živém, velkém koni. Jako princeznu.