Písničkář Mat vydal druhé album Salt Hill, které přináší radost i rozpaky

Mat, ač v posledních letech sídlí v Praze, je neodmyslitelně spjat s Ostravou a zejména pak s někdejší oblíbenou formací The Tapes, jež bohužel ukončila svou tvůrčí činnost v roce 2012. Jedna pozitivní věc však z tohoto rozpadu vyvstala – a sice sólové působení Mata, které bylo započato vydáním ceněného folkrockového debutu Gone Westward. S odstupem času lze bez výčitek konstatovat, že Gone Westward je nadprůměrně povedené dílo, a to nejen v kontextu ostravské scény. Mata Vašíčka v době, kdy skládal písně pro svůj debut, zřejmě potkal tvůrčí přetlak a dokázal vytvořit jedenáct skvělých skladeb, které ani po dvou letech od svého vydání neztratily nic ze své svěžesti. Bohužel svým druhým dlouhohrajícím počinem Salt Hill nedokázal na Gone Westward plnohodnotně navázat.

Mat se rozhodl svézt na módní vlně DIY a své druhé album předkládá posluchačům ve vlastnoručně dělaném obalu z lepenky. Nic proti tomuto přístupu, v mnoha případech se osvědčil a ještě jistě osvědčí, nicméně v Matově případě se nemohu zbavit pocitu laciného kalkulu a snahy být naoko „blíž posluchačům“. Už zde se objevily mé první pochybnosti a obavy z možného zklamání.

Verdikt je zhruba takový; Salt Hill zklamáním není, nicméně po jeho poslechu mi na jazyku vždy zůstává hořká pachuť. Ve své podstatě je to album velmi melancholické, ale stejně jako jeho předchůdce využívá rozmanitých hudebních poloh a nálad. Těžko říct, zda je to jeho předností či spíše nevýhodou – album může působit neuceleným až roztříštěným dojmem, to už však záleží zejména na posluchačově vkusu.

Pro mě zůstává nejdůležitějším měřítkem fakt, že písně na Salt Hill se ve většině případů skladatelsky nevyrovnají těm z debutového alba. Některé z nich mají nepopiratelné hitové ambice (Into the Wild, Possibilities), jiné mají krásné aranže (Tidal Wave či Prague), nicméně zvukové vaty je zde až příliš na to, aby mne deska oslovila jako celek. Většině skladeb chybí něco navíc, nějaký moment překvapení, vše je až příliš předvídatelné. Je tedy velmi obtížné CD poslouchat od začátku do konce a bez přestávek či přeskakování slabších momentů.

Nepříjemně mě překvapila také mírná změna ve zpěvákově projevu. Zatímco v dobách The Tapes a alba Gone Westward Mat Vašíček působil přirozeným a civilním dojmem, nyní z něj mám pocit naprosto opačný – Mat jako by se neustále snažil napodobovat své vzory vytržené z britské kytarové scény a zapomněl na svůj vlastní výraz. Jeho nosový zpěv a afektovaná angličtina (obojí výborně slyšitelné v titulní Salt Hill) tedy mému uchu již dávno nelahodí, často naopak přináší až utrpení z poslechu. Samozřejmě, na desce se najdou i světlé momenty, těch je však žel pomálu.

Salt Hill kromě již zmíněných nešvarů obsahuje také několik vynikajících skladeb, ze kterých je třeba jmenovat nádherně vystavěnou Tidal Wave s velmi dobře promyšlenými aranži smyčců, baskytary i bicích. Toto je zrovna jeden z příkladů skladeb, kde na mě zpěv Mata působí upřímnějším dojmem. Snad za to může i krásné proplétání jeho hlasu s vokálem Louise Hallgren. Z těch povedenějších kusů lze dále zmínit např. Prague či We Have Now.

Z desky Salt Hill mám neobvykle smíšené pocity. Zklamání jako takové nepřinesla, nicméně pocit, že se něco dalo udělat lépe, mě jako posluchačku provází celou její stopáží. Nezbývá tedy než čekat, s čím se Mat ukáže příště. Třeba překoná svůj vynikající debut a dotkne se folkrockového absolutoria.