Teď ne, broskvičko! Komediální dvojice vyšetřovatelů z Karviné je zpět

Od natočení přelomového amatérského snímku Šest prstů v zeleném (2012) uplynuly sice jenom tři roky, ale něco se změnilo. Bývalí úspěšní kriminalisté Waloszek a Szarovski dostali padáka. Domákli se korupce při rekonstrukci známého areálu Lodiček.

Jednoho dne se tyto živořící trosky potkávají na pohřbu blízké zavražděné osoby. Tragická událost oba vysloužilce nakopne, a tak na vlastní pěst pátrají po zákeřném zločinci. A protože se s nikým nemazlí, záhy udělají osudnou chybu. Řetěz událostí pak běží volným pádem.

Amatérská filmová tvorba karvinského studia Horrorwatch se postupně stává městskou legendou. O jejich nejnovějším celovečerním snímku Teď ne, Broskvičko, se psalo už dlouho dopředu jako o očekávané události. K filmu se připojil dokonce člen kultovní kapely Dog Eat Dog Dave Neabore – sám nadšený filmař – který složil úvodní skladbu. V komunitních kruzích kolem hudební a filmové subkultury se i tak Broskvička stala ostře sledovanou záležitostí. Zvláště s vědomím, že půjde o volné pokračování zatím neúspěšnějšího titulu karvinské party Šest prstů v zeleném, který zdařile spojil žánrovou parodii s autentickým nadšením pro horor 70. a 80. let.

Nabité kino, které v sobotu večer sledovalo premiérové uvedení pětasedmdesátiminutového díla, se otřásalo nadšením. Aby taky ne, když v Karviné ani v širokém okolí nikdo s podobným nasazením filmy netočí a neobsazuje do nich nepřeberné spektrum svých kamarádů, jak to právě dokáže režisér Lukáš Bulava. Broskvička by mohla být něco jako seequel, což je oblíbený výraz pro pokračování nějakého úspěšného filmového hitu. Objevují se v ní stejné postavy, stejní herci, stejné situace, vzpomíná se na dřívější hlášky, třeba na tu ze samotného filmového titulu, ale nejde jen o navázání na děj.

Scéna z filmu Teď ne, broskvičko.

Od prvních záběrů na plátně vítězí černý karvinský humor propírající nejen místní reálie, ale také zákonitosti filmového vyprávění.

Kam se na Broskvičku hrabe Hitchcock, který v Psychu nechal klíčovou postavu zavraždit v polovině filmu! Bulava je typ režiséra, který s nepopiratelnou chutí vraždí hlavní postavy hned v úvodu. Jedna umírá v úvodních titulcích za naléhavé basové linky, v šelestivém rytmu bicích, přesně jak za největší slávy italského subžánru giallo v 70. letech.

Drastickým napínákem v úvodu se ale Bulava jakoby odstřihne od své pupeční šňůry hororu a jde si dál cestou suchých hlášek a bizarních charakterů, o které evidentně ve Slezsku není nouze. Razovitý kraj si žádá specifické režijní pojetí.

Další silné okamžiky nabízí úvodní hřbitovní scéna, prostředí, kde se tým Horrorwatch musí cítit od svého hitu Oči starého kostelníka jako doma. Kupodivu nás čekají záběry z ptačí perspektivy, sugestivní přelety kamerou a celkem konvenční vystižení pohřbu. Pravda karvinská parta točila dříve tak bizarně, že tato konvence v tomto případě působí poněkud vyšinutě, ale dokazuje, že také amatéři mohou přijít s vážně míněnou situací a umí ji dodat potřebný cit.

Scéna z filmu Teď ne, broskvičko.

A pak se roztáčí kola slovního humoru, hlavní představitelé suspendované dvojice detektivů Petr Janko a Ruda Schweser (rovněž spoluscénárista) jsou karvinskými miláčky, (místní publikum v kině to dává najevo huronským smíchem za každou jejich replikou a šklebem) a navíc umí slušně improvizovat, jako kdyby byli pro tuto smolařskou dvojku přímo zrozeni.

Scénář je psaný na tělo nejen přesvědčivě působícím nehercům, ale také karvinské realitě. Což je deviza většiny filmu studia Horrorwatch, které dokonce ve fiktivních zprávách rozjelo kampaň proti poddolování Karviné, a nešetří ani špičky místní politiky.

Ve filmu si zahrála i televizní redaktorka Marta Pilařová.

Zajímavostí filmu je herecká účast skutečné televizní reportérky, ale jinak také divadelní a filmové herečky Marty Pilařové, která zajišťuje zpravodajskou relaci Šťavnaté zprávy z místa činů groteskních vražd. Například té, která skončila udušením broskvovým kompotem.

Scénář nešetří nostalgiky a likviduje jednu postavou z „Šestiprstého“ hitu za druhou. Až se zdá, že další díl tohoto svérázného diptychu se bude muset odehrávat v záhrobí. V okamžiku, kdy Bulava se Schweserem rozpráší celý tým dříve výborně fungujících postav, se z napínavého příběhu stává satira na sebe sama. Naštěstí vědomá, kdy může být divák až do poslední chvíle v napětí, co jej v příštím záběru čeká nebo nečeká. Poslední slovo má sarkastické ponaučení, z bláta do louže, anebo z deště pod okap, odpovídající zřejmě místní realitě.

Film šlape, má rytmus, situace překvapí. Smysluplná satira na místní poměry převálcuje nechtěné technické kiksy. Na druhou stranu by neuškodilo scénář ještě více propracovat a výrazně omezit vtípky mezi kamarády. Hrozí totiž akutní neporozumění mimo přátelský okruh tvůrčího týmu a už vůbec mimo region.

Ovšem v tom druhém případě by Karviná přišla o jedinečný fenomén a legendu, kterou by si jinak musela vymyslet. Proto točte, ještě více, ještě zběsileji, šťavnatěji, ať máte příště ještě mnohem více z čeho stříhat a co vybírat… Aby to nevypadalo ani náhodou jako prodloužení jedné úspěšné hlášky z předchozího snímku: Teď ne, broskvičko.