S hercem Šimonem Krupou z Arény: Místo srdce uhlí, místo krve Ostravice a Odra

Šimone, vy jste absolvent Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, kde vás mimo jiné učila známá herečka Alexandra Gasnárková. Na co nejraději z jejich hodin vzpomínáte?

Na to, jak byla nekompromisní, na to, jak si chtěla urvat rukáv, na to, jak nám vštěpovala herecké řemeslo, a ještě na něco, co je nad tím – na lásku k divadlu.

Jak došlo k tomu, že jste nastoupil právě do Komorní scény Aréna? Nechtěl jste zůstat v Praze, kde jste měl nějaké projekty?

Před pár lety na DAMU jsem se nechal slyšet, že kdybych se vrátil do Ostravy, tak jedině do tohoto divadla. Slovo dělá muže, takže když potom přišla z Arény nabídka, nechal jsem se jako hodná holka sbalit. Projekty neprojekty. Není málo se po pěti letech experimentů, propojování snů a exkrementů (slova Maxe Reindhardta) navrátit ke středu. Tímto středem mám na mysli skutečné herecké divadlo, založené na psychofyzické konfrontaci herce s dramatickou osobou, kterou vytváří. Vzhledem k dramaturgii i stylu jevištní řeči mi Komorní scéna Aréna naplňuje tato kritéria.

Zdá se, že máte štěstí na německy píšící autory z předválečného období, spolupracoval jste na unikátním projektu divadelního domu podle Meyrinkova románu Golem, hrál jste hlavní roli v inscenaci podle životopisu Georga Trakla a nyní hrajete v inscenaci Brechtova Baala. Je to jenom náhoda, nebo tento typ autorů vyhledáváte záměrně?

Neřekl bych, že je v tom skrytý motiv. Spíš se nakupilo v krátkém čase dvou sezón více autorů a témat ze stejného období. Zdá se, že první polovina dvacátého století mladé tvůrce provokuje a dráždí. Což je dost pochopitelné vzhledem k sebedestrukčním sklonům, revolučnosti i rozsahu těchto bouřlivých let.

Jaký máte vztah k Ostravě? Je to vaše rodné město, pocházíte z Ostravy-Poruby. Vracíte se do Ostravy rád, anebo byste ji dokázal opustit?

Byl jsem pět let mimo a za tu dobu se změnilo mnohé. Se mnou i s Ostravou. Spoustu starých známých je rozseta po celé republice a Praha má suma sumárum naprosto rozdílné tempo, a tím i nároky na existenci jak energetickou, tak ekonomickou. Ale zdá se, že je vše v pohybu a postupně se s „černou dámou“ opět sbližuji. Opustit Ostravu bych určitě nedokázal, to je holt nasáto s mateřským mlékem. Místo srdce uhlí, místo krve Ostravice a Odra.

Jak vnímáte divadelní soubor Komorní scény Arény? V čem je podle vás jedinečný?

To je v rámci omezeného rozměru tohoto rozhovoru mimo prostor odpovědi. Nicméně když budu schematický, soubor Arény je jedinečný v naprosté jevištní soudržnosti. Je to tým lidí, kteří na sebe slyší, umí a chtějí spolu hrát. Jde to podle mne vidět a cítit jak z procesu tvorby, tak na výsledcích.

Chybí vám něco v Ostravě?

Více off-programu. Neoficiální řežba mimo oficiální baráky, kterou ovšem dělají profíci. Můj současný dojem je, že Ostrava je v tomto ohledu neplastická a nevyrovnaná. I když už se snad pomalu blejská na lepší časy.

Můžete představit i vaše další divadelní projekty, na kterých spolupracujete v Praze? 

Za týden mě například čeká premiéra inscenace Na slepičím zámku – za tím se skrývá adresa Petrkov 13, tedy komplikovaný vztah Bohuslava Reyneka a Susanne Renaud. Text na základě díla, historických reálií a deníkových záznamu poskládal Vojtěch Bárta a také jej režíruje. Stojí za zmínku, že s tímto extrémním dramaturgem, herečkou Danou Markovou a scénografkou Janou Hauskrechtovou jsme založili občanské sdružení jménem Chemické divadlo, které se zabývá divadlem poezie. Dále mě čeká 15. června premiéra v Divadle X10 ve Strašnickém divadle. Bude to česká premiéra původní hry Egona L. Tobiáše jménem Redbull. Režíruje to Jan Frič. Spolupracuji i s Vilou Štvanice, což je nově otevřený prostor právě v místě, kde probíhal zmiňovaný Meyrinkův Golem.  Bude se také na pár repríz oprašovat loňský site specific projekt pod záštitou Meetfactory: Autoatlas Ukrajiny. Režie Eva Zembok. Tato inscenace mapuje současnou ukrajinskou povídkovou tvorbu. Během představení se  mění spousta lokací, jede se i loděmi a hraje se také v hospodě. Na úplný závěr června mě pak čeká Pražské Quadriennale a projekt Petry Tejnorové na motivy hry současné německé autorky Dey Loher Nevina.

Umíte chodit na chůdách a chystáte se s kamarády vystupovat i v zahraničí. Co vše s tím, když jste tak vysoko nad zemí, můžete vlastně dělat?

Ono to aktivně  jede už poměrně dlouhou dobu. Skupina se jmenuje Long Vehicle Circus. Točí se kolem ní zhruba deset kluků na vysokých dřevěných chůdách, kteří se v projektech střídají. Záběr je široký – od průvodů přes taneční choreografie až po párovou akrobacii. Mimochodem, jediné, co se dá dělat, když jste vysoko nad zemí, je rozhlížet se, kam šlapete, a včas se rozhodnout, kdy sletíte, abyste si namlátili jen trochu.

Můžete prozradit vaše další životní plány?

Nemohu. Jsem k sobě natolik šetrný, že je radši nesděluji ani sobě.