Jazzové hody nasytily publikum na Janáčkově máji. Michal Žáček opět zářil

Když se hraje v klasice jazz, nesmí chybět dvě jména, George Gershwin a Leonard Bernstein. Oba byli Američané židovského původu, oběma v žilách kolovala ruská a ukrajinsko-litevská krev. Jak zajímavou syntézu vytvořily jejich genetické kořeny v přímém kontaktu s etnickou hudbou národnostních menšin – zejména černošského obyvatelstva – to už je součástí historie. A patrně nikdo jiný tak lapidárně a přitom jednoduše nedokázal jejich syntéze klasické a jazzové hudby konkurovat, ač bylo pokusů celá řada (velmi zajímavě a poměrně s úspěchem se vypořádal s jazzovými vlivy např. Bohuslav Martinů v Kuchyňské revue…).

Zajímavé průvodní slovo moderátora Lukáše Hurníka se neslo v humorném duchu. Hurník vypíchl zejména prorůstání jazzu do klasické hudby. V případě klasiky pak sdělil posluchačům zajímavé (lehce nadnesené) informace o hospodských a lidových kořenech barokní hudby.

Dirigent Stanislav Vavřínek během koncertu. (Foto: Petr Grimm)

Bernstein po svém otci zdědil přirozenou autoritu a v hudební kariéře zaujal nejprve jako dirigent. Stal se celebritou se všemi pozitivy a stinnými stránkami. Trochu v utajení zůstává Bernsteinova tvorba symfonická a operetní. Předehra z operety Candide – inspirovaná stejnojmennou Voltairovu novelou – vznikla v roce 1956. Ostravské provedení pod Vavřínkovou taktovkou bylo znamenité. Náročná partitura, naplněná vrchovatě hudební žerty v podobě rytmických fines, synkop, nečekaných změn metra i harmonie, nedělala orchestru žádný problém a byla zahrána vtipně a odlehčeně.

Ze čtvrtečního koncertu na Janáčkově máji. (Foto: Petr Grimm)

Emila Viklického netřeba představovat. Osobnost jeho formátu se nesmazatelně vryla do povědomí nejen jazzových ale i nadžánrových projektů. Viklický je vskutku renesanční člověk s exaktním myšlením. Třívětá kodifikovaná hudební struktura sice zůstala v jeho Koncertě pro klavír a orchestr E dur zachována, stejně tak bylo lze postřehnout roli hlavního a vedlejšího tématu, ale nakonec dominovala orchestrální a nástrojová barva daná sugestivním přednesem pianisty Jonase Vitauda a jazzovou harmonií. Viklického celkem nestandardní partitura zaujala, zážitek se mi osobně trochu tříštil v radost z nepříliš tradiční fúze a současné vědomí určité zbytečné konzervativnosti řešení. Interpretace sólisty i orchestru však byla výborná. Jonas Vitaud exceloval také v přídavku.

V druhé půli koncertu zaznělo Celebration pro jazzové trio saxofon a orchestr Josefa Vejvody. Vejvodovo trio s pianistou Kryštofem Markem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a Vejvodou za bicími bylo sugestivním, naprosto odzbrojujícím zážitkem. Je třeba ocenit dynamickou vyváženost tria s orchestrem, Žáčkovy saxofonové party podtrhly celkovou atmosféru kompozice bez přehnaných sólových ambicí. Celebration je osobitou reflexí životního cyklu rozvrženou do pěti vět. V jednotlivých částech nazvaných Zrození, Dětství, Dospívání, Dospělost a Stáří se posluchači setkali s hudbou navazující na nejlepší tradici československého jazzu s přesahem k místy až methenyovské stručnosti a magické atmosféře. Prostor pro improvizaci poskytl příležitost zejména Žáčkovi, Vejvodovi a Štajnochrovi. Ve všech třech případech se jednalo o perfektní výstupy, které skvělým způsobem podtrhly atmosféru kompozice. Vejvodova skladba Celebration zcela určitě obstojí ve světovém hudebním kontextu.

Michal Žáček je hudebník, který je ve všech žánrech jako ryba ve vodě. (Foto: Petr Grimm)

Gershwinův Američan v Paříži v závěru programu byl už jen pomyslnou třešničkou na dortu. SOČR jej zahrál s dokonalým cítěním, vynikajícími sóly dechových nástrojů a vhodně zvolenou dynamikou. Koncert trval přes dvě hodiny, končil až po deváté, ale nikomu takový jazzový příděl nevadil a publikum dalo hlasitě najevo své sympatie s touto hudbou. Jazzové hody hravě nasytily přeplněný sál Domu kultury města Ostravy. Dobrého jazzu není zkrátka nikdy dost!