Operní pěvec Jakub Tolaš: Nabídka z Ostravy mi udělala radost

Jak došlo k vaší spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským? Filoktéta měl přece původně zpívat Roman Janál…

Oslovili mě na záskok, protože Roman Janál měl zdravotní indispozici, ale pro něj ta role byla napsaná. V ostravském angažmá jsem dříve působil sedm let, vyrostl jsem tady a tatínek v ostravském divadle i zpíval. Když mi po tak dlouhé době zavolali z Ostravy, bylo mi úplně jedno, jestli to bude Filoktétés Xerxés nebo třeba Ježibaba, prostě jsem byl rád. Když jsem ale otevřel klavírní výtah k této opeře, tak jsem se zděsil.

V jak krátkém čase jste s musel připravit a co to obnášelo?

Dostal jsem jej dvacet dní před ansámblovými zkouškami, 140 stran moderní hudby. Velice těžké na nazvučení, protože se učím náslechem. U klavíru si zahraju svou linku a současně, když ji umím, tak si pouštím nahrávku a naposlouchávám si to. Zaplaťpánbůh jsem to stihnul, ale nadával jsem, mlátil do klavíru, jak mi to nešlo do hlavy. Byl jsem z toho nešťastný.  Ale když mi to pak do hlavy proniklo a slyšel jsem provedení s orchestrem, tak se mi Klusákova hudba začala čím dál více líbit a už jsem se na Filoktéta těšil. Průběh ale byl hodně bolestivý, ještě navíc stres, abych nic nezkazil.

O vás se ale říká, že se učíte velmi rychle…

Ano, většinou však potřebuji dopředu nahrávku. Tady se nebylo na čem učit. Ta role je herecky i emotivně neuvěřitelná. Filokétés typově vyžaduje spíše hrdinský baryton, což nejsem. Křičí se tam bolestí na neuvěřitelných výškách, mohl jsem to lehce zkazit.

Byla tady ale také nemilá zrada v notách…

No právě. Když jsme s Janou Hrochovou (Neoptolémos – pozn. red.) dali horko těžko dohromady asi osmdesát stran klavírního výtahu, tak jsem noty vůbec neslyšel. Začalo se na zkušebně aranžovat s režisérem Jiřím Nekvasilem a dirigentem Marko Ivanovičem. Já mu říkám: Marku, vždyť já to ale vůbec neslyším, podle čeho to odvodím? A on mi vysvětloval: No ale tady s tebou přece hrají tyto nástroje: fagot a flétna. A já mu odpovídám: Ale vždyť tady nic není. – Jak to? Šel za námi s partiturou, a tak se přišlo na to, že člověk, který partituru opisovat, zapomněl opsat do klavírních výtahů basy, tedy linky, které zpěváka navedou, jakým tónem má začít. Když přišel orchestr, tak zkoušet Filoktéta pro nás bylo daleko snadnější.

Jaký máte názor na hudbu k Filoktétovi?

Když jej uslyšíte tolikrát, jako já, tak se vám musí líbit. U moderní hudby je nevýhoda, že ji lidé slyší poprvé. To si klidně řeknou, že je to hrůza. Když Janáček skládal, tak také všichni říkali: Ježišmarijá, co to je? Klusákova hudba je ale inspirující, alespoň pro mě. Já si tam našel místa, která mě hned zaujala. Znáte ten slavný výrok Rossiniho o Wagnerovi? Když se jej ptali na názor na soudobou hudbu, co třeba Wágner? Ano, Wágner, znám, má úžasné momenty, ale hrozně dlouhé úvody, odpověděl.  Na a s Filoktétem to bylo pro mě na první poslech stejné.

Jak jste se vlastně dostal ke zpívání?

Jsem vyučený číšník, přestože můj tatínek byl 30 let sólistou opery a operety. Bratr je sólistou v Plzni, je daleko úspěšnější, měl už nominace na Thálii. Táta nás chtěl nechat vyučit řemeslu, říkal, že tato profese se neobchodí. Nechtěl, ať jdeme na konzervatoř, ale dal nás do učení ke svým kolegům, o kterých věděl, že umí dobře.

Diváci, kteří vás neznají, musí navštívit olomoucké divadlo, tam vystupujete asi nejčastěji…

Ano, ale v Ostravě jsem doma. V letech  1991-1998 jsem byl v angažmá Národního divadla moravskoslezského. Získal jsme nezapomenutelné role jako Lazebník sevilský či Evžen Oněgin. Ale je pravda, že momentálně dojíždím všude možně, do Prahy, do Olomouce, do Brna, do Ústí… Cesty osudu jsou nevyzpytatelné.