Ostravské umění okupuje Český Těšín. Rodková Půdu a Pražák Avion

Historie Galerie Půda (dříve Na půdě) v Českém Těšíně je úctyhodná. Galerista Ladislav Szpyrc ji založil už v roce 1981 s cílem vystavovat umění na pomezí oficiální tvorby nebo umělce odstavené normalizačním režimem. A pod krytím Městského kulturního střediska se to zpočátku překvapivě dařilo, vždyť první výstavu zde měl v srpnu 1981 Václav Stratil a hned po něm místní potlačovaná avantgarda: Jan Wojnar a Karel Adamus.

Další rok se dokonce podařilo vystavit i zakázaného Jana Steklíka, jenž spolu s Karlem Neprašem založil v šedesátých letech takzvanou Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu. Stranické orgány nakonec galerii nechaly žít svobodně celé dva roky, což byl v čase tuhé normalizace malý zázrak, a teprve na podzim 1984 Krajský výbor KSČ zakázal výstavu Čestmíra Kafky, o které bylo řečeno, že je „závažným negativním jevem ve výstavnictví“.

A bylo po ptákách. Ladislav Szpyrc však Galerii Půda obnovil záhy po sametové revoluci, a to věru symbolicky, skupinovou výstavou s názvem ZABAVENO. A výstavní síň žije podnes, což v uplynulý pátek prokázal už 34 let stále stejně pohodově naladěný kurátor Szpyrc, když uvedl výstavu Hany Rodkové, absolventky sochařství na Fakultě umění Ostravské univerzity.

Svět se samozřejmě v posledních desetiletích hodně proměnil a s ním i dvojměstí Těšín. To, co v roce 1981 a 1990 působilo odvážně a nezávisle, se stalo běžným kulturním provozem. A jestliže se říká, že revoluce požírá svoje děti, i samotná Galerie Půda pří své stávající institucionalizaci poněkud kostnatí.

Atmosféra při páteční vernisáži na Půdě, alespoň pro autora tohoto textu, měla totiž blízko právě někam k přelomu osmdesátých a devadesátých let, na čemž má vinu i ustrnulé architektonické řešení výstavních prostor, kterému by už svědčila nějaká designová inovace. A dost možná k celému „retru“ přispěla i samotná výstava sochařky Hany Rodkové.

Z výstavy Hany Rodkové. (Foto: Foto: Ivan Mottýl)

Ač se umělkyně narodila v roce 1986, tedy dlouho potom, co Galerie Půda vznikla, z vystaveného díla silně dýchá vizuální odkaz druhé poloviny dvacátého století. A určitě za to může i sochař Marius Kotrba, který katedru sochařství Ostravské univerzity na dlouho zatížil svoji vírou v klasický sochařský materiál a „poctivou“ sochařinu, přičemž v tomto duchu hovořil na páteční vernisáži i malíř Daniel Balabán.

Balabán to vzal od Adama, neboť v hebrejštině tohle jméno znamená půdu, zem či hlínu, přičemž tradiční sochař se bez přírodních materiálů neobejde. A Hana Rodková ani nechce, výstava je proto spíš poctou řemeslu než sochařské invenci. Neurazí, ovšem ani nijak nepřekvapí, Balabán nicméně správně prohlásil, že nejdůležitější je, že umělkyně vůbec tvoří.

Sochařka se zatím vymaňuje z vlivu své alma mater, což se jí viditelně daří, přesto jen částečně naplňuje název, který si zvolila pro těšínskou výstavu: Sochy se mnou. Některá z vystavených děl totiž návštěvníkovi samy našeptávají, že se ještě necítí v úplném souznění s tím, co chtěla Rodková vytvořit. A tomu, co si umělkyně odhodlaně vymyslela, se třeba kámen ne vždy úplně poddal.

Kavárna Avion je další z těšínských legend. Na břehu Olše čili Olzy stála od třicátých let a o její funkcionalistické kráse se za komunismu vyprávěly legendy. Bohužel, obnovená kavárna z roku 2010 už staré časy nevzkřísila, zřejmě to ani není možné. Přes veškerou snahu je interiér kavárny zatížen mnoha prvky, které více než na předválečný funkcionalismus odkazují spíše na pozdní kavárenský socialismus. A už když host vstoupí, cítí se spíše jako v síni tradic než jako v kavárně, za což může nevzhledný obrovský panel s podpisem Jaromíra Nohavici a rádoby dokumentující někdejší zlatou éru podniku.

Obsluha v Avionu nemá noblesu a zdejší pohovky patří spíš do obýváku paneláku, všechno prostě dýchá tak nějak sektorově, bez autenticity, bez genia loci. A bohužel, příliš se nepovedla ani páteční výstava ostravského umělce Marka Pražáka, který vsadil na odlehčenou kavárenskou notu. Na více či méně karikaturní podobizny skutečných umělců (básník Petr Hruška nebo výtvarník Jiří Surůvka) nebo smyšlených postav (básnířka Barbara).

Marek Pražák s portréty Jiřího Surůvky (vlevo) a Petra Hrušky. (Foto: Ivan Mottýl)

Pražák je multimediální umělec a dokáže vytvářet působivé malby, jak třeba nedávno dokázal svým velkoformátovým plátnem s pohledem na Ostravu vystaveným v Divadle Antonína Dvořáka. Skvěle třeba ilustroval poslední sbírku básní Jakuba Chrobáka a jeho ateliér je fascinujícím depozitářem, kde si vybere každý kurátor. Výstavu do Těšína však zřejmě kurátor nevybíral vůbec a nechal umělci volnou ruku, což často nedopadá nejlépe.

A nedopadlo to ani v kavárně Avion, ovšem pokud návštěvníci pocítí zklamání, měli by kritizovat právě nedůsledného kurátora. Ale možná není vůbec nutné klást na celý projekt vyšší nároky. Třeba se Marek Pražák prostě rozhodl představit v Českém Těšíně jen jako usedlý kavárenský povaleč, který za dvě deci červeného kterémukoliv z hostů načrtne portrét dle jeho přání. Povedený i méně povedený, to je přece v uvolněné kavárenské atmosféře úplně jedno. „Nic hroznýho se neděje,“ zapěl Pražák během pátečního vystoupení v Avionu. A opravdu, neděje.