S Jiřím Machačem o mikulovském triumfu mladých ostravských muzikantů

Ústřední kolo bylo v Mikulově a soutěžily kapely z celé republiky. Kolik bylo celkem soutěžících muzikantů?

Přibližně šest set žáků ve více kategoriích. České a hudecké kapely bez cimbálů a samozřejmě moravské a slezské cimbálovky. Soutěžilo se i v sólové hře na cimbál a na gajdy (dudy). V cimbálových muzikách děti soutěžily ve čtyřech kategoriích, my jsme vyhráli tu nejmladší i tu nejstarší kategorii. Ti malí se jmenují Fidlíci, to jsou děti z první a druhé třídy základní školy, kapela je osmičlenná, z toho šest děvčat a dva kluci. Děvčata dnes převažují skoro všude, v téhle kapele hraje děvče i na kontrabas.

To je snad ten nástroj větší než ona…

Má sice půlovou basu, ale vypadá to moc hezky. Má krásnou lesklou červenou basičku, a moc jí to sluší. Tak to jsou ti malí. Fidlíci začali hrát společně někdy v průběhu loňského září. V soutěžním repertoáru měli valašské písničky z Jasenné. Do hudební školy samozřejmě chodí někteří už i tři roky. Přitom to jsou děti ze sídliště Dubina, v naprosté většině pocházejí z běžných, nijak folklorních rodin. Za ta léta, co tady učím, jsem měl asi jen dva žáky z vyloženě folklorních rodin.

Dětský soubor Fidlíci zvítězil na soutěži v Mikulově. (Foto: Archiv J. Machače)

A muzika starších žáků?

Ti se jmenují Skřípci. Když začínali jako malí, tak jim to skřípalo. Tam je poměr pohlaví opačný, je tam více kluků a jen dvě holky, ale na basu hraje také děvče. Je z nich nejmladší, má teprve jedenáct let, ale je velice šikovná. Tahle kapela hraje spolu už více let, ale na druhou stranu je tam dost velká fluktuace, mnozí odešli na vysoké školy a museli být nahrazeni dalšími.

A soutěžní repertoár této muziky?

Východní Slovensko, Šariš, Zemplín… Měli ucelený blok s názvem Z Levoče do Košic. V tom jejich vystoupení byla snaha prezentovat všechny důležité tance východoslovenského regionu. Od točených přes verbuňky až k čardášům. Hodnocen byl i zpěv, a to jak sólový, tak sborový. Soutěžní podmínky byly velice přísné, třeba jedna vteřina přes určený časový limit znamenala diskvalifikaci. Takže nejde jen o to zahrát a zazpívat co nejlépe. Musí se dodržovat i pravidla, disciplína. Samozřejmě velmi důležitá je technická znalost hry na jednotlivé nástroje.

Tvůj hlavní obor jsou housle. Vedeš děti převážně k lidové hudbě?

To vůbec ne. I když učím ještě kontrabas, cimbál a violu, věnujeme se hudbě jako takové a součástí osnov je i hra v cimbálové muzice. Ale jinak je to výuka hry na nástroj jako takový, bez preferování jakéhokoliv žánru. Technika hry na nástroj je stejná. Samozřejmě jsou určitá specifika týkající se cimbálových muzik … Nicméně moji žáci, a nejen moji, často pokračují ve studiu na konzervatoři nebo na vysoké škole, a to jak pražské AMU, tak brněnské JAMU, a věnují se hře jak sólové, tak v komorních souborech, v orchestrech a filharmoniích. Je pravda, že je to asi dáno mým osobním vztahem k lidové hudbě a folklóru, že u nás na škole máme čtyři cimbálovky. A mnozí studenti, kteří třeba nepokračovali ve studiích hudby, a to nejen moji, ale i žáci ostatních kolegů učitelů z naší zušky, už dnes hrají v nejrůznějších cimbálových muzikách.

Jak je velký zájem dětí o lidovou hudbou?

Když děti k nám přijdou, většinou neví, do čeho jdou. Ale část je jich lidovou písničkou oslovena, jsou rády, že si zazpívají a zahrají známé písničky. Když jsme teď jeli v autobuse na soutěž do Mikulova, tak ti starší, už celkem protřelí folkloristi, měli s sebou i akordeon a v autobuse se zpívalo, takže ti malí museli zpívat spolu s ostatními. Nechci tvrdit, že tahle láska k lidové písničce všem vydrží, ale mnohým určitě ano. Důležité je, že se nestydí a nebojí se prezentovat.

Hrají z not, nebo bez not? Většina cimbálovek při hře noty nepoužívá…

Vzhledem k tomu, že to nejsou děti s vyloženě folklorními kořeny, tak určité notové záznamy používáme. Jsme přece jen základní umělecká škola. Jak říkal Janek Rokyta, máme tzv. telegramy. Tam jsou základní melodické linky, harmonické funkce, a od toho už se odvíjí ostatní. Těm menším je třeba poradit s druhým a třetím hlasem. Ti starší už si dokáží hru ozdobit sami.

Vítězný soubor Skřípci během zájezdu do Mikulova. (Foto: Archiv J. Machače)

Na nejrůznějších folklorních festivalech jsem vždy pociťoval coby člověk z Ostravy určitou přezíravost. Co vy Ostraváci chcete ve folklóru dokazovat, vždyť žádný původní folklór nemáte, to mi řekla řada lidí. A teď jste v soutěží dokázali, že i ti Ostraváci na ty muziky z regionů vyloženě folklorních docela stačí…

S tím se já setkávám celý život. Tahle přezíravost samozřejmě opodstatněná není. Před šesti lety jsme byli na soutěži v Kyjově, s dětskou muzičkou složenou ze samých děvčat. Tam také zaznělo s úsměškem: aha, přijela nějaká Havířovanka. A holky to tam vyhrály. Docela to všem natřely. A potvrdily, že Ostraváci často zvládají věci, které děcka z folklorních regionů ani zvládat nezkouší. I letos na soutěži se nás ptali, proč hrajeme Slovensko a proč nehrajeme písničky z Ostravska. Ale přece není podmínkou, aby každá muzika hrála jen hudbu ze svého regionu.

Janek Rokyta mi jednou řekl, že pro prokázání nástrojové virtuozity není lepšího materiálu, než jsou písničky z Rumunska, Moldávie…

Souhlasím! Tohle je i naše filozofie. Jak máme přitáhnout děcka k hudbě napříč žánry? Právě proto my to takhle děláme a děcka se učí písničky odevšad.

Máte dost žáků? Jaká jsou kritéria pro přijetí dítěte ke studiu hry na nástroj?

Kritéria jsou obecně dána. Základní věci, jako je určitý hudební sluch, schopnost cítit rytmus a podobně. Ale jsme rádi, když děti přijdou, někdy se talent projeví až při bližším setkání se základy hry na jednotlivé nástroje. Stává se, že někdy rodiče přihlásí dítě, jak se říká, do houslí, a ukáže se, že je to talent pro kontrabas nebo hru na cimbál.