Martin Chodúr šokuje. Od filmových melodií si odskočil k tanečním beatům a říká: Pořád jsem to já

Spousta lidí se asi ptá, kam se vlastně ztratil Martin Chodúr a kam jeho hudební kariéra bude směřovat. Je to zhruba dva roky, kdy jsi vydal album Manifest, které ale tak trochu zapadlo. Zpíváš hodně na uzavřených akcích, například módních přehlídkách, plesech a podobně, ale s výjimkou tematických koncertů v hudebním klubu Parník jsem nezaregistroval nějaké větší koncerty a už vůbec ne koncerty, na kterých bys hrál repertoár z Manifestu. Ani se neví, zda chystáš novou desku, nebo ne. Takže zkus odpovědět, kam se ztratil Martin Chodúr?

Na tuhle otázku se nedá stručně odpovědět. Samozřejmě jednoduchá odpověď je taková, že jsem se neztratil, mám spoustu aktivit, kterým se věnuji. Ale kde začít? Co se týče nového alba, je tady fundamentální otázka, co se s tím albem bude dít dál. Tahle cesta se musí připravit, než se album nahraje. Problém s Manifestem byl takový, že neměl takový dosah, jaký měl mít, a možná to bylo způsobeno tím, že jsem se veškeré práci spojené s propagací alba věnoval sám. Ta deska je moje dítě se vším všudy, takže nejenom celý koncept, ale i promo aktivity jsem vymýšlel já s určitou vizí. Bohužel je extrémně těžké prosadit novou hudbu, aby se hrála v rádiích. Tahle věc se mi tehdy ještě nezdála tak složitá. Takže za sebou máme takové období tápání a přemýšlení, co vlastně budeme dělat. Měli jsme album, o kterém si dosud myslím, že je kvalitní a zároveň všeobecně přístupné, ale zároveň jsem byl v situaci, kdy jsem přišel z televizní soutěže, kde jsem byl známý hlavně jako interpret a nikdo neznal mou autorskou tvorbu. Lidé nevěděli, co od koncertů čekat. Ale ukázalo se, že když se na plakát připíše, že Martin Chodúr zpívá něco konkrétního, tak takové koncerty jsou pak úspěšnější. Teď už snažím oba ty světy propojit a na koncerty, kde na mne lidé chodí jako interpreta, zařazuji i své písně.

Chtěl bys, aby lidé chodili na Martina Chodúra proto, že chtějí slyšet jeho autorské písně z jeho alb, anebo proto, že chtějí v jeho podání slyšet hlavně obecně známé hity?

To je právě ten rozpor, který v sobě nemám vyřešený. Na jedné straně jsem autor, který v sobě má určitý umělecký přetlak, a chtěl bych nahrávat alba, která jsou plná mých pocitů a mých písní, ale v klubech pak budu muset celkově slevit ze zpěvu jako takového. Nelze zpívat vlastní písně, kde člověku jde o nějaké sdělení, a zároveň být ten entertainer a hlasový akrobat. Tyhle polohy lze velmi těžko skloubit. Měl bych si asi vybrat, kterým směrem se vydat. Nechce se mi soustředit se jenom na moje skladby a jít podobnou cestou jako třeba Aneta Langerová. A zároveň nechci zapomenout na svou autorskou tvorbu a prezentovat se jen jako zpěvák převzatých hitů. Takže jsem stále tak nějak na pomezí.

Pokud ale vím, tak nové album chystáš…

Ano, připravují další autorské album s kapelou, se kterou jsem nahrál Manifest. Album by mělo být hotové do konce prázdnin. Bude to písničkové album a svým způsobem půjde o protiklad Manifestu, který byl spíše uhlazený, byly tam vypsané aranže, smyčce, bigband… Tentokrát bych chtěl udělat rockovější album, použít na něm více kytar, ale zároveň i více samplů a smyčky, a udělat něco ve stylu Davida Bowieho.

Zároveň se mi ovšem naskytla příležitost spolupracovat s DJ Eddiem Senderem, který produkuje taneční hudbu. Nedávno mne oslovil, jestli bych mu nezazpíval vokál na jeden z jeho tracků. Potěšilo mne, že přišla nabídka z úplně jiného světa. Velice rychle jsme se naladili na stejnou vlnu.

Dříve, když jsem psal nějakou skladbu, tak to bylo s vědomím, že vím, kdo ji bude hrát a kdo ji bude aranžovat. Když spolupracuji s Vlastíkem Šmídou a dalšími jazzově orientovanými lidmi, dobře vím, jaký typ písně si můžu dovolit přinést. Jakmile přinesu nějakou opravdu jednoduchou věc, tak nevědí, co s tím dělat, protože se takovou hudbou nezabývají. Spolupráce s Eddiem Senderem mne do určité míry osvobodila. Vím, že když od něj dostanu nějaký taneční track, můžu si s ním dělat, co chci. Je to pravý opak toho, co dělám s kapelou. Za velmi krátkou dobu jsme s Eddiem vytvořili tři písně, se kterými jsem velmi spokojený, i když to asi bude pro posluchače šok, když to uslyší.

Bude mít tato spolupráce i živou koncertní podobu?

S tou myšlenkou si pohrávám, ale musely by to samozřejmě být fundamentálně odlišné akce… Zatím vůbec nevím, kam se bude tato spolupráce dále ubírat, zda vnikne například plnohodnotné album, ale v každém případě mne to baví a osvobozuje. Nevzniklo to vůbec z nějakého komerčního kalkulu, prostě jsem byl osloven, abych to nazpíval, a také jsme se dohodli, že na jednom tanečním festivalu natočíme videoklip.

Šansony, bigband, jazz, rock, teď do toho ještě elektronická taneční hudba… Nemáš obavu, že tvoji fanoušci budou z takového chameleonství poněkud v rozpacích?

Já si myslím, že jako zpěvák se ve stylech zas tak neměním. Miluji hudbu jako takovou a prostě mě baví zpívat s bigbandem, baví mě zpívat s filharmonií a baví mne zpívat s Eddiem Senderem. A pořád jsem to já.

V současné době běží v ostravském klubu Parník koncertní série s názvem Martin Chodúr zpívá filmové melodie. Další pokračování bude v úterý 19. května. Proč jste s kapelou připravili zrovna takový program?

Jde o logické vyústění mých předchozích koncertních sérií uváděných v Parníku pod názvy Martin Chodúr zpívá jazz a Martin Chodúr zpívá šanson. První koncerty byly ryze jazzové, což byla oslava hudby jako takové. Bylo tam hodně instrumentálních pasáží, hodně improvizace a hodně jsme si s písněmi hráli. Potom jsme dělali šansony, což bylo více o zpěvu – méně improvizace a méně jazzu. Byla to oslava písně jako takové. No a teď jsem se rozhodl připravit program postavený na filmové hudbě, která je spíše o emocích. Často jde o písně, které původně nebyly určeny pro film a vzbuzovaly určité emoce a které po zařazení do konkrétních filmů získaly úplně jiný charakter. A já se teď snažím těm písním dodat ještě jiný rozměr a obohatit je ještě z jiného úhlu, takže tyto filmové koncerty se zaobírají spíše emocionální stránkou hudby.

Můžeš uvést nějaký příklad?

Typickým příkladem je třeba píseň I Will Always Love You, která vznikla nejprve jako country balada, kterou nazpívala Dolly Parton, a když ji pro film Osobní strážce nazpívala Whitney Houston, stala se z ní opravdu velkolepá balada a nabrala úplně jiný rozměr. My jsme tu píseň pojali úplně volně, řekl bych, že až freejazzově. Z počátečního chaosu postupně formou improvizace vykrystalizuje ta píseň a začíná se k tomu přidávat harmonie a vylupovat melodie. Emocionálně to může vzbuzovat podobné asociace, jako když se člověk zamiluje. Zpočátku je chaos a dva se oťukávají, a až potom vznikne ta opravdová láska, kdy do sebe všechno tak nějak zapadne.

A podobným způsobem jste si pohráli i s dalšími filmovými písněmi?

Ano, podobně jsme upravili i některé další skladby, ale ne všechny jsou pojaty tak, že bychom je takto dekonstruovali. Některé hrajeme podobně, jak je lidé znají z filmů, aby byl koncert jako celek pro lidi zajímavý.

Jaké další písně lidé na koncertech v Parníku uslyší?

Ten výběr je dost nedemokratický, protože všechny písně jsem vybíral sám. Nejde rozhodně o žádný reprezentativní výběr filmové hudby, ale hodně subjektivní osobní výběr, o kterém si myslím, že by mohl být zajímavý, a zároveň jsou to skladby, které lidé znají. Mým oblíbeným autorem je třeba Henry Mancini, od kterého hrajeme píseň Moon River z filmu Snídaně pro Tiffanyho i dvě písně ze série o Růžovém panterovi. Věnujeme se také mému skladateli Michelovi Legrandovi, od kterého hrajeme píseň Windmeals On My Mind, která pochází z filmu Aféra Thomase Crowna a v češtině ji nazpívala Hana Hegerová. A hrajeme také písně ze série o Jamesi Bondovi, takže ten výběr je opravdu pestrý.

Vyvezete tento program i do jiných měst?

My v tomto roce ještě stále jezdíme po republice se šansonovým repertoárem, který jsme si v Parníku otestovali. Paradoxně u nás ale není tolik míst, kde se dá podobný repertoár hrát. V Praze je jich spousta, ale jinak klubů jako je ostravský Parník po republice moc není. Jsou to spíše rockové nebo taneční kluby, kde se takový repertoár tolik nehodí, takže spíše se zaměřujeme na festivaly jazzového charakteru. Ale abych odpověděl, fanoušci se mohou určitě těšit na filmové koncerty i mimo Ostravu, ale až v příštím roce.