Mahlerova 2. symfonie v podání Janáčkovy filharmonie by vzkřísila i mrtvého

Gustav Mahler je autorem devíti dokončených symfonií. Desátou už dokončit nestačil, smrt byla rychlejší. Do symfonického cyklu však může být řazena také panteistická Píseň o zemi. Je s podivem, že si Mahler při svém neobyčejně poctivém přístupu k dirigentské profesi našel čas na tvorbu kolosálních symfonií, které natrvalo ovlivnily obsah a nahlížení této hudební formy. Druhou symfonii vytvořil v letech 1887 – 1894.

Mahler nejprve napsal symfonickou skladbu s názvem Tryzna. Navzdory kritice  Hanse von Bülowa, která by jiného přiměla partituru spálit, se nezdolný skladatel rozhodl postavit Tryznu jako první větu zamýšlené druhé symfonie. Vzhledem k rozměrům první věty (25 minut!) se rozhodl koncipovat druhou a třetí větu jako intermezza. Příznačné je, že ačkoli tyto věty jsou psány v písňové formě, trvají okolo deseti minut. Pak přichází šok – půlhodinové monstrózní finále se smíšeným sborem a oběma sólistkami je koncepčně jedním z nejvelkorysejších závěrů v symfonické literatuře.

Mahler do druhé symfonie zašifroval své umělecké přesvědčení a filozofii. Finalizace skladby je opět řízením náhody spjatá s Bülowem. Když legendární dirigent v roce 1894 zemřel, Mahler zaslechl při tryzně v Hamburku píseň na text básně F. G. Klopstocka Die Auferstehung: Vzkříšen budeš, vzkříšen po krátkém spánku. Z pěti slok básně Mahler použil první dvě a připojil k nim vlastní verše. Teprve poté skladatel shledal, že proporcionalita vět je nesouměrná, proto mezi scherzo třetí věty a finále vložil ještě hudební drobnost jako úvod k finále. Ale jak už někdy bývá, z drobnosti se stala přednost. Píseň Prasvětlo, jež vznikla původně na text ze sbírky Chlapcův kouzelný roh, dokonale splnila roli onoho přechodníku k velkolepému finále.

Ze závěrečného koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Ostravské nastudování těžilo z výborné práce šéfdirigenta H. M. Förstera, znamenitých sólistek i Českého filharmonického sboru Brno. Hru Janáčkovy filharmonie letos provází vyvážená úroveň, kterou se povedlo udržet i v páteční repríze koncertu. Orchestr ostravských filharmoniků pod vedením šéfdirigenta předvedl precizní výkon. Úvodní Allegro maestoso první věty bylo zahájeno velmi energicky nervním tremolem houslí, nástup violoncell a kontrabasů v šestnáctinách stoupající stupnice c moll byl impozantní. Sehranost smyčcových a dechových nástrojů, byla spolehlivá i v dalším průběhu skladby. Förster mistrně vybudoval architekturu první věty vyrovnaným poměrem dynamiky a tempa.

Ze závěrečného koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Druhá věta Andante moderato vyzněla jako odlehčený landler, smyčce projevily exaktnost také v triolách, nad kterými se v dřevěných nástrojích odvíjí téma. Nelehká rytmizace byla velmi slušná. Třetí věta je často označována jako scherzo, ačkoli ji tak Mahler výslovně neuvedl. Je to však charakterem hudby, která obsahuje typické skladatelovy postupy konotující groteskní, satirický pohled na realitu. Zajímavý je rovněž nepřeslechnutelný orientální kolorit v klarinetech a v odpovědích smyčců. Charakteristické použití perkusí (jež bylo v podání perkusionistů JFO jako vždy znamenité) Mahler skloubil s atmosférou venkovní selanky. Ve třetí větě se představila v dobrém světle zejména dechová sekce orchestru, která zde má řadu nástrojově vděčných míst.

Pěvkyně Jana Sýkorová ve chvíli soustředění. (Foto: Ivan Korč)

Urlicht (Prasvětlo) čtvrté věty byl v podání altistky Jany Sýkorové emotivním zážitkem. Text „Jsem od Boha a chci k Bohu zas zpět! Bůh mi dá světélko, bude mi svítit až do věčně blaženého života!“ je umocněn výrazově hlubokou hudbou a Sýkorová potvrdila své mahlerovské kvality. Závěrečná věta nadepsaná Im Tempo des Scherzos. Wild herausfahrend přinesla očekávanou katarzi.

Finále symfonie je psáno pro sbor a k altu se přidává sopránové sólo, které entuziastickým způsobem přednesla sopranistka Kateřina Kněžíková. Barevný soulad vokálů sólistek byl velkým zážitkem.

Kateřina Kněžíková během pátečního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Výborně ztvárnil svůj part Český filharmonický sbor Brno vedený Petrem Fialou, který lze bez uzardění považovat za nejlepší české sborové těleso. Poslední věta byla také ozvláštněna akustickým efektem spočívajícím ve vydělení některých žesťů (lesní rohy), které hrály na chodbě před sálem a působivě zvyšovaly napětí. Neuvěřitelná gradace závěru symfonie nenechala nikoho na pochybách, že Mahlerova hudba zazněla v skutečně bravurním provedení a posluchači dali najevo své nadšení dlouhodobým potleskem vestoje.

Janáčkova filharmonie reprezentuje Ostravu opravdu přesvědčivě. Už nyní je možné se těšit na další koncertní zážitky.