Metalisté Malignant Tumour natáčejí film. Nahlédli jsme do jejich kuchyně

Nový film kapely Malignant Tumour prý bude tentokrát úplně něco jiného než její videoklipy, které jsou samy o sobě dost hustá soda. Třeba slavný Eartshaker, pojednávající o tom, jak Malignanti táhnou na Prahu, vidělo na Youtube půl milionu lidí po celém světě.

Režii a kameru ovládne i v tomto případě osvědčený Martin Ferko, zodpovědný za jedinečný filmový vizuál kapely. Jedny z prvních záběrů chystaného opusu padly ve čtvrtek nikoliv na metalovém koncertě nebo v pitevně, což by v případě této kapely nepřekvapilo, ale nečekaně na univerzitní půdě.

„Bude to naše velké překvapení k pětadvacetiletému výročí kapely. A aby to překvapení správně fungovalo, nechci prozrazovat nic bližšího,“ říká záhadně a se šibalským úsměvem Robert Šimek, lídr kapely. Spolupracovníka deníku Ostravan.cz přesto nechal nahlédnout do tvůrčí kuchyně filmového štábu, takže jsme byli svědky toho, jak se rodí základní dějová osa malignantího snímku.

Ve zkratce řečeno, výchozím bodem natáčecího dne je třída, zlý profesor a krutá písemka. Několik desítek dobrovolníků se nechalo přesvědčit, aby vytvořili kompars pro úvodní scénu snímku, která se odehrává až na univerzitní půdě. Zasedli do lavic v nejmenované vysokoškolské učebně a museli být po vůli filmovému štábu. „Vaším úkolem bude sedět na místě a poslouchat povely režiséra,“ sděluje supervizor Robert Šimek a udržuje pohodovou atmosféru v sále. Martin Ferko se usmívá a dodává: „Když se budete snažit, možná vás uvidí celý svět.“

Pracuje s digitálním fotoaparátem a stojanem s pojízdnou rampou. Své nádobíčko si může podle potřeby různě rozestavět nebo kdykoliv změnit objektiv. Po ruce mu je zvukař, asistent a představitel hlavní role v jedné osobě Jakub Pacner. Jeho úloha je zatím čistě technická.

Točí se sice jen jedna scéna, ale z několika úhlů pohledu. „Pokud půjde vše optimálně, mohli bychom být do hodiny hotovi, záleží na tom, jak se podaří Vladimírovi pronést jeho proslov ke studentům,“ informuje Martin Ferko.

Nejvíce tak dostává zabrat nejstarší dobrovolník Vladimír Korpas v roli vysokoškolského profesora. Do této pozice vládce učebny se s radostí vžívá. Robert má sice nějaké drobné výhrady k výslovnosti, ale Vladimír se nevzdává a piluje svůj monolog k potřebné dokonalosti.

Posléze se ukazuje, že někteří členové z komparsu přišli nejen z lásky ke kapele. Motivací jim byl „honorář“ v podobně volné vstupenky na klimkovický festival Kulomet, který se uskuteční 13. června – samozřejmě za účasti Malignant Tumour a jiných metalových a rockových hvězd.

V jednu chvíli se režírovat pokusí dokonce kompars. Někteří jeho členové totiž spěchají, zřejmě na zkoušky. „V 16.20 musím odejít,“ říká nekompromisně jeden z jeho členů. První záběry padly dvacet minut před. „Martine, bude lepší, když si teď natočíš, jak sedí za lavicemi, pak už hrozí, že se nám budou vytrácet,“ dává pokyn Robert. Martin s přehledem dokončuje své záběry z protipohledu a pak se musí podřídit situaci.

Všechno jde hladce. Dokonce mikrofon, který v úvodu šustil, už šlape jak má. Slabší baterky jsou pro jistotu vyměněny za nové, a pokud zvuk přeci jen zaškvrčí, Jakub se pohotově přesune na lepší kontaktní místo. Vladimír dostává do klopy saka zelený ubrousek od asistující Andrey, tak, aby mikrofon nebyl očividný. Při opětovném natáčení od zadních řad směrem k tabuli s profesorem, Šimek neopomene zvolat: „Máš tam i jejich hlavy? Chci je tam vidět.“ Usiluje tak o větší autentické vyznění záběru, aby v něm byla zachycena i realita.

Inscenování protizáběrů není jednoduché, ale vše se daří, i když kompars o něco prořídnul. Nemusí to být poznat, protože vše se dá zachránit vhodně zvolenou velikostí záběru. „Tak, a teď budete na pokyn vstávat a půjdete si převzít zadání,“ vysvětluje Martin Ferko. Zvukař Jakub roznese všem přísedícím prázdné papíry, které mají jako odevzdat u katedry. Chvíle napětí. Pak papírky zase posbírá zpět. Přichází k nám Robert: „Uděláme to jinak. Po poradě jsme se dohodli, že bude lepší, když nic nebudete odevzdávat, ale na místě si to vyzvednete.“

Další fáze přichází v momentu, kdy má režisér nečekané přání. „Potřebuju někoho, kdo by si dokázal přirozeně zívnout. Jako že se v lavici nudí.“ Chvíli to trvá, ale dobrovolník se najde a zívnutí je hned na poprvé údajně autentické, ale všichni se tomu smějí.

Nakonec přichází na řadu scéna se studentem opozdilcem. Jakub, který jej představuje, předává zvukařské žezlo Robertovi. „Jak to budete chtít zapnout, tak mi dejte pokyn,“ obrací se Robert na své kolegy.

Také realizace dynamičtějších scén se úspěšně daří, akorát Vladimír si musí ještě párktát přelouskat některé krkolomné věty navíc. Některé pasáže si pak vychutnává až se sadistickou jízlivostí.

Zdá se, že Malignanti se vracejí do svých školních let, ale neměla by to být žádná pomsta, spíše klid před bouří. „Chceme vytvořit film, který by od nás jen tak někdo nečekal. Dokonce v něm budou účinkovat autentické postavy, jako primátor, primáři. Spolupráci nám přislíbil také známý herec Norbert Lichý,“ prozrazuje jen útržkovitě Robert Šimek.

Jedno je tedy jisté – kdo viděl předchozí videoklipy Malignantů, ani na chvílí nepochybuje, že i nový filmový snímek určitě vzbudí velké pozdvižení.