Světová premiéra nové opery Jana Klusáka Filoktétes je velkým zklamáním

Achilles byl mrtev a Řekové začali podléhat zoufalství. Kalchas nyní předpověděl, že Tróje nelze dobýt bez Héraklova luku a šípů. Vyslali tedy Odyssea a Dioméda na Lémnos, aby je vzali Filoktétovi, jejich tehdejšímu vlastníkovi. Takto začíná vyprávění mýtu o Trojské válce z pera Roberta Gravese.

Filoktétes byl vůbec zvláštní postavou. Představme si suverénního řeckého velitele, který vede do války proti Tróji výpravu sedmi lodí. Vystoupí na ostrově Chrýsos, kde jej do nohy uštkne had. Následky jsou pro Filoktéta katastrofální. Bolest je neskutečná, z rány vytéká odporný hnis a řecký hrdina dlí v neskutečných bolestech. Ty jsou natolik nepříjemné, že přimějí další vůdce výpravy zbavit se trpícího hrdiny. Vysadí spícího Filoktéta na pustém ostrově Lémnu a nechají jej napospas deset let. Popravdě, nechali by ho tam i zemřít, ale věštba jim později určí, že jedině on s Héraklovou zbraní zvrátí válku v jejich prospěch. Takto začíná nerovné drama o holý život, čest a ctnost. Jak se této látky chopil Jan Klusák?

Dá se říci, že skladatel bez větších modifikací sledoval Sofoklovu předlohu. Jenže tentokrát z toho vavříny originality ani novátorství nevykvetou. Filoktétův příběh je velmi sugestivní a nežádá si příliš náročnou režii, scénu, ani kostýmy. Dokázal bych si představit kamennou tvárnost Stravinského oratoria či kostýmů baletu Apollón. Když se ale hodinu a půl díváte na operní představení, v němž postavy reprodukují text bez možnosti jakékoli akce, je asi něco trochu špatně. A tím je bohužel hudba.

Scéna z operní inscenace Filoktétes. (Foto: Martin Popelář)

Partitura je zvláštní slepenec nesourodé stylové koláže, který nekonsekventně střídá orchestrální zvuk s klavírním doprovodem. Co se týče hudební invence, není zde jediné místo, které by stálo za pozornost, krom účelně využitých perkusí. S operou nemá Klusákův Filoktétés vlastně nic společného. Zajímalo by mne tedy, s čím se vlastně potýkáme? Jevištní ztvárnění je natolik mizerné a nudné, že bylo nutno obdivovat diváky, kteří neodešli dříve.

Co nelze pominout, je obrovský potenciál Sofoklova dramatu. Bohužel Mertlíkův překlad se vzpírá operní deklamaci a rozhodně by stál za úpravu. Je sice pěkné, že Klusák přihlédl k poznámkám Karla Hubky, ale vůbec tento akt nezmenšil problémy, které z nezpěvné předlohy vyplývají. Texty nešly zpěvákům do úst. Někteří je vysloveně taktak odříkali a nebylo to jejich vinou. Part Oddysea (Jorge Garza), který se často odvíjel v překotném vyprávění, bych raději svěřil oratornímu testovi než pěvci, jemuž činilo problém samotný text vůbec utáhnout. Proto také hrdinové dramatu našli svůj nechtěný vrchol na trapných stupíncích, které se rozsvítily jako v televizní soutěži jejich jmény.

O hudbě těžko hovořit. Proměny orchestrálního doprovodu s prazvláštně znějícím klavírem jen podtrhly mezery v dramatickém uchopení partitury a nic na tom nemění fakt, že Klusák využil všechny dostupné kompoziční techniky, kterými jinak skvěle vládne (aleatorika, neoklasicismus, dodekafonie atp.).

Škoda, přeškoda. Filoktétes je velkou postavou. Škoda malého vkladu protagonistů inscenace do jeho zajímavého osudu. Bezpochyby by si zasloužil větší pozornost, empatii nebo alespoň oko přítomnosti, které by opravdu bez zábran slepě nekopírovalo syžet, ale dalo prostor také konotacím, které jsou v Sofoklově textu vyjádřeny. Kam se poděla například věta Válka nikdy muže špatného si ráda neuchvátí, šlechetné však vždy?

Scéna z inscenace Filoktétes – uprostřed snímku Hérakles. (Foto: Martin Popelář)

Nelze si nevšimnout též pozitivních míst díla: pěvecké výkony Filoktéta (Jakub Tolaš) Neoptolemose (Jana Hrochová) i vizuálně otřesně kýčovitého Hérakla (Martin Gurbaĺ) zaslouží bezpochyby uznání. Zejména Tolaš v roli Filoktéta, jsa po většinu času přikurtován k jakémusi loži (jež asi mělo po odkrytí plachty symbolizovat jeskyni), dokázal z jednoho místa rozehrát skutečně mistrnou emfázi citů, jen za použití gestických a haptických prostředků. Pěvecky rovněž naprosto exceloval, rád bych vyzdvihnul především jeho precizní dikci.

Bohužel nepříliš zdařilou (ve srovnání s Broučkiádou) byla role Jorge Garzy coby Odyssea. Afektovaný Garza, který má evidentní problém s kvantitou českých konsonantů, působil spíše trapným dojmem a roli lstivého Odyssea nedokázal přesvědčivě vyjádřit. Těžko ale hodnotit výkon pěvců, když jejich party byly napsány naprosto neústrojně a mnohdy spočívaly v neuvěřitelně dlouhých prodlevách na jednom tónu. Škoda též malé úlohy jinak výborného sboru, jenž je tradičně bezchybnou součástí operních inscenací (Jurij Galatenko).

Za zmínku stojí také nepovedené kostýmy Simony Rybákové, které jako by z oka vypadly navlas stejným kostýmům opery Jenovéfa!

Filoktétes by jako operní dílo mohl skutečně zaujmout. Ovšem za předpokladu sofistikovanější práce s literární předlohou a kohéznější hudbou. Tohle dílo jako jednu z možných cest opery 21. století rozhodně nelze doporučit.