Střídání stráží v Lese: Po malířce Elli Tiliu hlídá klub Markéta Hermanová

Neděle 10. května, 14.40: Herec, harmonikář a neúnavný nadlesní ostravského klubu Les Přemysl Bureš otevírá podnik s více než dvouhodinovým předstihem. Židle jsou na ježka, krčma ale ještě dýchá prohýřenou sobotní nocí: alkoholem, tabákem, náhlými milostnými vzplanutími i občasnou sprchou nadávek. Na minulost však není čas! Obrazy malířky Elli Tiliu musí rychle dolů.

14.45: Pije se švestkové nealkoholické pivo, ostří se kleště a tuží paže. Raz dva, raz dva! Jeden obraz za druhým mizí ze stěn, jako když se počítá ve staré početnici pro první třídu. Čtyři minus jedna rovná se tři. Právě přes učebnice rekapituluje malířka Elli Tiliu svůj dosavadní život. Přes výjevy ze slabikáře, jenž někdy v sedmdesátých letech sama nosila v aktovce. Ovšem i prostřednictvím řeckého slabikáře svého otce Paschala. Ena, dhio, trio, tesera…

Elli Tiliu snímá obrazy ze stěn Lesa. (Foto: Ivan Mottýl)

15.00: Touhle malířskou rekapitulací po čáře života ve vlastní dlani Elli Tiliu nikoho nešetří. Sebe ani návštěvníky klubu Les. Je ostrá jak břitva. Jako injekční stříkačka s heroinem vpíchnutá do žíly zrovna v té době, kdy se matky spíše těšívají na maturitní vysvědčení a první lásky svých dětí. Místo zkoušky z dospělosti se ale někdy i docela nedospěle umírá. Ze stěn snímané obrazy teď postupují klubem k východu. Tuhle kráčí smrt, tam opilec a tady zase holčička volající v hlubokém lese o pomoc.

15.10: Je po dernisáži, začíná příprava na večerní vernisáž. Malířka Elli Tiliu se ve dveřích střídá s malířkou Markétou Hermanovou. Jedna řada obrazů ven, druhá dovnitř. Střídání stráží, které vždy po dva měsíce shlížejí ze stěn na štamgasty i náhodné tuláky, jež zavítají do klubu. A ani Markéta Hermanová jim cestu hlubokými lesními hvozdy nijak neulehčí, neboť na stromy věší jednu lebku za druhou. Věru strašidelné místo, skoro jako z ruské pohádkové knihy Kráse nesmírná.

Markéta Hermanová přináší obrazy do Lesa. (Foto: Ivan Mottýl)

15.20: „O pět centimetrů nahoru,“ radí Markétě Hermanové její druh a malíř Aleš Hudeček. Aleš zatlouká hřebíky a Markéta občas zapřemítá o lebkách, což je cyklus, na němž už pracuje řadu let. Pohled na tento svět skrze lebeční dutiny ale není nějakým prvoplánovým varováním ve smyslu „po smrti si budeme všichni rovni“, nýbrž působivým malířským konceptem na hranici groteskna, skoro jakási černá mše namíchaná s nevázaným a ještě černějším humorem.

15.30: Zvláště dole v kostelní apsidě za barem vzniká něco jako metalistická modlitebna, tedy možná ji tak bude v přítmí svíček někdo vnímat. Z pozice Markéty Hermanové je to ale jen další úšklebek nad pitomostí a pitomci, třeba i nad zneužíváním idejí i ideologií. A s obdobným cílem některé lebky oblékla také do komiksových hrdinů, najdeme tu Kapitána Ameriku i Batmana.

Markéta Hermanová věší kapitána Amerikána. (Foto: Ivan Mottýl)

15.50: Ještě pověsit poslední dva obrazy, jediné, které nepatří k cyklu s lebkami. Markéta Hermanová na tato plátna namalovala sci-fi příšery, ovšem přízraky s handicapy lidí. „S tímto cyklem teprve začínám, inspirovala mě k němu právě práce s handicapovanými dětmi,“ vysvětluje malířka.

16.00: Je pověšeno, vernisáž může začít, ačkoliv ta je naplánována až na sedmou hodinu večerní. Malby Elli Tiliu už jsou naskládány do auta před klubem, malby Markéty Hermanové dychtivě čekají na prvního návštěvníka, na první dnešní závan tabáku a zvuk naráženého sudu. Lesní práce prostě musí frčet, kácení, mýcení, nové sázení, malování, obdivování, kritika i případný úspěšný prodej. Příštím hostem v Lese bude Zdeněk Janošec Benda a po něm hajný Přemysl Bureš uvítá malíře Václava Pazderu.