S Vojtěchem Říhou o d´Artagnanovi a mušketýrech na jevišti i na hokejovém kluzišti

Když jsme si povídali před časem poprvé, přiznal jste se k lásce k různým sportům. Patří k nim i hokej? Zkoušíte Tři mušketýry a zároveň probíhá mistrovství světa v hokeji. Je to v kolizi?

V kolizi to bude v pátek, kdy naši hrají od 16.15 hodin. To uvidím jen kousek první třetiny, pak už se budeme koncentrovat na představení. Naštěstí mi uteče jen asi jedno utkání našich.

Když vezmeme všechny vaše oblíbené sporty, je hokej na čelním místě zájmu?

Tak já jsem závodně šplhal na laně. Hokej samozřejmě sleduju. Tým, kterému fandím, teď bohužel spadl z vyšší do nižší soutěže. Ale že bych byl nějaký super talent pro hokej, to určitě nejsem.

Hovořím o sportech záměrně. Režisér Tří mušketýrů Nikolaj Penev mluví mimo jiné o přátelství jako o hlavním motivu ve své úpravě pro Divadlo Petra Bezruče. A o týmové spolupráci. To všechno ke sportu jaksi patří.

Je třeba rozlišovat mezi individuálními a kolektivními sporty. V tom šplhání se člověk musí spoléhat jen na sebe a na lano, aby ho udrželo. V hokeji samozřejmě jde o to si vyhovět, dělat různé ústupky a být sehraní. U těch mušketýrů to takhle také je.  Ve srovnání s hokejem tu určité spojitosti jsou.

Když jste se dozvěděl o svém obsazení do téhle inscenace, znal jste Dumasův román z filmového zpracování, nebo z knižního vydání?

Film jsem neviděl žádný a teď ho ani vidět nechci. Tři mušketýry jsem samozřejmě četl, ale to už je docela dávno. Když jsem se dozvěděl, že budu hrát d´Artagnana, přečetl jsem si to znova.

A když jste to četl poprvé, ztotožnil jste se s některou z postav?

Když něco čtu, tak se většinou neztotožňuji s hlavními hrdiny, ale spíše s jinými zajímavými postavami. U Tří mušketýrů to ale byla zrovna postava opelichaného koně, toho d´Artagnanova starého koně, na kterém vyjel do světa. Ale musím přiznat, že d´Artagnan je mi ze všech čtyř mušketýrů nejsympatičtejší. I věkově je mi nejbližší.

Myslíte blízký i lidsky? Aramis je duchovně zaměřený, Athos je vznešený a Porthos je silácký žrout … Jaký je d´Artagnan?

Myslím, že rozdíl mezi mnou a d´Artagnanem je hlavně v tom, že já nejsem tak výbušný jako on. On pro ránu nejde daleko. Teď nemluvím o postavě, ale o sobě. Já jsem v tomhle mnohem klidnější. Když mne chce někdo rozčilovat, tak to musí přijít opravdu velký impuls, abych nějak vybuchl. Věci řeším spíš v klidu. To d´Artagnanovi stačí, aby se na něj někdo jen křivě podíval, a už tasí kord.

Ve vaší inscenaci jsou šermířské souboje?

Jak se to vezme. Že bychom měli kordy a předváděli různé šermířské choreografie, tak toho se diváci nedočkají. Ale v určitém směru se tam šermuje.

Co říkáte úpravě textu od režiséra Peneva? Překvapila vás výkladem nebo pojetím?

Když jsem to četl poprvé, byl jsem dost překvapen. Ono je to hodně na motivy. Ale v průběhu zkoušek se všechno docela spojilo a věci, které jsou v originále, tam všechny jsou, jen nejsou viditelné na první pohled, ale vyplynou z děje. Poetiku tohohle představení jsem ale přijal a rozumím tomu, co, jak a proč chce režisér v tomhle případě dělat.

Dramaturgyně Daniela Jirmanová hovořila na tiskové konferenci o tom, že titul je sice, jak je obvyklé v závěru sezóny u Bezručů, zábavný, ale že i v této inscenaci se poukazuje na určité nedostatky dnešních lidí, třeba zrovna v té rovině osobních obětí pro přátelství, v rovině osobní cti, kolegiality a jednání fair play. Hrajete d´Artagnana také o těchto věcech?

Je možné, že si to tam někdo najde. Ale kdybych měl mluvit za pánskou šatnu u Bezručů, tak tam jsme si k sobě rovní a pomáháme si jako ti mušketýři. A to platí o všem, co jsem zatím v tomhle angažmá s kolegy zažil. Takže se k sobě chováme dost mušketýrsky, bych řekl.

To je hezké, ale hovoříte o mikrosvětě v pánské šatně Divadla Petra Bezruče. Režisér Penev mluvil na tiskové konferenci také o zranitelnosti člověka, o tom, že zápasníci i mušketýři mají svaly, ale zároveň mají i city a srdce, zmínil však také to, o čem asi ve spojitosti s pánskou šatnou mluvíte vy, tedy potřebu jakéhosi duchovního souznění. Prošel jste studiem herectví na JAMU, ale tam se všechno člověk nenaučí. Co hlavně z toho, co jste se naučil, uplatňujete zrovna v této inscenaci?

Já jsem ukončil studia teprve nedávno. Takže ještě nejsem úplně zaběhnutý. Jsem hlavně rád, že zkouším. Že nestojím, že mám možnost hrát. Nejsem zatěžkán tím, abych hodnotil, jestli to, v čem hraju, je podle mne chytré nebo blbé, jestli je to vtipné a podobně.  Na škole jsme třeba měli hodiny šermu a v téhle inscenaci zrovna tohle vůbec nevyužiji. Z toho, co jsem se na škole naučil, jsem vděčný za samotné základy herectví, ale jsem vděčný i  za to, co jsem se naučil až tady, v Divadle Petra Bezruče, na zkouškách s režisérem Páclem.

Tak se vraťme k hokeji. Koho byste v případě, že se naši hokejisté dostanou až do finále, chtěl v roli jejich soupeřů?

Soupeře našich? Tak třeba Lotyše nebo Nory, Němce nebo Francouze, ale to asi není reálné. Takže řeknu Kanadu, abychom jim mohli vrátit tu porážku ze základní části.

A proč zrovna ty celky, které hokejový svět pokládá spíše za outsidery? Mušketýr si přece přeje rovnocenného soupeře …

Lotyše z toho důvodu, že jsem zažil nádhernou atmosféru jejich zápasu v Praze. Jsou mi sympatičtí i jako národ. A proto bych jim přál, aby se dostali do finále.

Tak tohle je přání hodné d´Artagnana. Zlomte vaz!

Čert vás vem!