Tomáš Rossi: Přál bych si, aby i mé děti zažily dobré loutkové divadlo

Tomáši, ty jsi nastoupil do Divadla loutek už v době, kdy ještě působilo na Masarykově náměstí, tedy v roce 1993. Nakonec ses z osvětlovače pod vedením Antonína Šimely stal hudebníkem a hercem. Která z těchto profesí tě nejvíce obohatila nebo obohacuje?

Na práci osvětlovače se určitě dívám přes několik filtrů nostalgie. Stará kabina s analogovým pultem, ranní příděl zvířecího zpěvu Tondy Šimely, poznávání chodu divadla, kolega zvukař Ivo a naše nekonečné debaty… Devadesátky, Nagano… Dnešek je úplně jiný, ale vždycky si budu vážit toho, že jsem to mohl dělat. Ale dnes mě to hraní baví stále víc a jsem za to vděčný.

Na Divadelní noci jsi projevil odvahu manipulovat s obrovským davem. To číslo s vyvoláním bouřky tě napadlo bezprostředně na místě, když jsi ten dav uviděl, nebo ses pro jistotu připravoval i na nepředvídatelné mimořádné události? Ptám se i proto, že dle svých slov nemíváš trému a rád improvizuješ na místě.

Požadavek zněl jasně: udělat workshop à la rytmické variace. Bouřka mě, myslím, napadla až v ten den odpoledne, a tak jsem to zkusil. Dělat s davem rytmický workshop by byla sebevražda (smích). Snad to pobavilo. Já jsem se bavil dobře. „Hození do vody“ je fajn adrenalin. Když už to nejde zastavit, tak je třeba si to užít!

Tvá spolupráce s divadly má zajímavou historii, vystupoval jsi snad na každé ostravské scéně. Diváci tě snad poprvé slyšeli hrát v památé bláznivé satiře Vítr ve větvích Sasafrasu ještě v bývalé budově Komorní scény Aréna. Na které okamžiky z tohoto období nejraději vzpomínáš?

Myslím, že poprvé jsem na nějaký nástroj hrál v představení Čert a Káča režiséra Mariana Pecka. I když vlastně to bylo v Půjdem spolu do Betléma někdy v polovině 90 let. Bavilo mě to víc, než mi to šlo. Nejvíc mě z těch „hostovaček” nadchnul Višňový sad Ivana Krejčího v Aréně. Skvělí herci, skvělá hudba a Čechov, kterého miluju.

Momentálně je v Divadle loutek hodně zajímavá inscenace SaBOTÁž, kde se skoro vůbec nemluví a na které se podílíš jako herec i člen kapely. Čím ti je tento způsob práce ve stylu pantomimy blízký?

Mě zaujal už název SaBOTáž, připomíná mi parádní klip od mých oblíbených Beastie Boys. Šel jsem do toho i proto, že mě o spolupráci požádala Eva Baláková a bylo to něco nového. Při práci na tom představení se potkali fajn lidi a dokázali se nějak smířit s mým nedostatkem času. Je to o tanci a tanec je o rytmu. A já jsem fanoušek rytmů! Moc nás to bavilo.

Jako hudebník máš i další aktivity, můžeš prozradit, co se teď chystá?

Chystá se několik koncertů kapely Úspěch, kde hraju na bicí. To je nejmocnější parta na zahánění smutku, lepší než dát cihlu k cihle a  těsto do díže! S Cimbálovou muzikou Friš právě zkouším tři bulharské skladby na bulharskou flétnu kaval. Jinak, k mé radosti, budu připravovat jednou měsíčně pořad Čajovna na stanici Vltava, kde chci trochu mapovat současnou hudbu v kraji a přidám balkánskou i tureckou muziku.

Prý miluješ Wágnera i punk, jak to jde k sobě?

Zatím to jde skvěle.

Máš nějaké nesplněné touhy, co by sis přál ještě v Ostravě zažít?

Přál bych mým dětem, aby i ony zažily dobré loutkové divadlo.