Divadlo vyhlásilo vítěze recenzentské soutěže. Přečtěte si nejlepší studentský text

Eliška Kozáková: Detektivní případ mladého autisty

Za detektivní název ukryl dramatik Simon Stephens ve své dramatizaci stejnojmenné novely Marka Haddona drama o životech třech postav – syna, otce a matky – které prožívají svůj dramatický zvrat, ale především se vyvíjejí ve vztahu k sobě navzájem. Ústřední postavou a směrodatným činitelem všech událostí je patnáctiletý Christopher, v Národním divadle moravskoslezském v podání Roberta Finty, respektive jeho autismus, na kterém celá hra v režii Janusze Klimszy stojí.

Christopher má svůj vlastní svět, svět bez mnohoznačných pohledů, metafor, bez lidských doteků, svět s tenkou skořápkou, který je připraven bránit za každou cenu a před kýmkoli, i před vlastním milujícím otcem. Za hranice tohoto světa a vlastně i sám sebe se dobrovolně vydává, když si usmyslí vypátrat, kdo zabil sousedčina psa. Při svém pátrání odhaluje věci, které mu jako milosrdné lži měly zůstat skryty, a to hlavně pravdu o svých rodičích. Jeho samotného handicap omezuje na intenzivní prožívání pouze toho, jaký měl konflikt rodičů dopad na jeho život, ale pro empatického diváka se tím rozehrává drama manželské dvojice se sice běžnými problémy, ale nucené brát ohledy na nemocného syna…, v kterémžto úkolu tak docela neuspěli. Když Christopher odhalí vraha, drama tím pro něj teprve začíná. Má pocit, že v tak těsné blízkosti samotného viníka je i jeho život ohrožen, a tak podnikne na vlastní pěst cestu cizím, nepřátelským světem až za matkou do Londýna.

Dramatické scény z Christopherova života jsou prokládány poněkud klidnějšími obrazy z jeho terapie s psycholožkou Siobhan, které se účastní i ostatní herci na scéně a dokonce i diváci, jejichž vtažení do hry ještě umocňuje těsnost prostoru divadelní zkušebny. Sondu do Christopherova nitra podnikáme prostřednictvím chlapcova deníku, který Siobhan nahlas předčítá. Současně prosí Christophera o svolení k dramatizaci záznamů žáky speciální školy, čímž je vytvořen efekt divadla na divadle.

Scéna je po stránce množství kulis poměrně jednoduchá, ale co do pestrosti barev rozhodně ne strohá. Zdi potištěné graffiti symbolizují divokost a zmatek Christopherova vnitřního života v konfrontaci s tím naším a zároveň navozují chaos velkoměsta. Na zeď píše matka své dopisy synovi, k zuřivým tahům fixem se pak uchyluje, když jí jeho vnitřní bariéra odepře potěšení se ho dotýkat, nejzákladnější projev mateřské lásky… K drobným proměnám scény slouží velké plastové bedny a do půlkruhu uspořádané židle, většinou obsazené ostatními herci, již dle potřeby střídají své role. Právě tyto alternace či záměrně nevhodně načasované vpády na scénu jsou zdrojem sice jen občasných, ale vydařených vtipů. Zajímavým scénografickým prvkem je vypuklé zrcadlo umístěné u stropu, do nějž občas Christopher při vlastních monolozích nahlíží. Měla to být snaha o zachycení Christopherovy chybějící sebereflexe?

Podivný případ se psem by zůstal fádním dramatem o mezilidských vztazích, nebo by možná sklouzl k sentimentální hře o „jiném“ člověku, nebýt výborných hereckých výkonů. Dominuje jim již zmíněný Robert Finta, jehož Christopher není ani plochý, ani vyhrocený, ale věrohodně vyjadřuje chlapcovo rozpoložení. Jeho mimika a gesta působí na diváka provokativním dojmem: na jedné straně ho nutí ustrnout v obdivném úžasu, na straně druhé budí touhu opustit své místo, vpadnout na jeviště, chytit herce za ruce a přinutit jeho roztěkané tělo být alespoň chvilku v klidu. Nejrozporuplnější je v inscenaci postava matky (Renáta Klemensová), jak se tak zmítá mezi vlastními problémy, starostmi o syna a sklony k životu bez zábran a hranic. Zdá se mi však, že dramatik nezamýšlel vtisknout do postavy tolik rozpolcenosti, kolik herečka předvedla a kvůli které jsem postavě příliš neporozuměla. Naopak výborný byl František Strnad, který dokonale ztvárnil roli obětavého otce, jenž se nikdy nedočká opětování svých citů k synovi, ani mu nikdo nepodá pomocnou ruku ve chvíli, kdy je připraven napravit své omyly.

Ať už je představení věrnou zpovědí duše autisty, či ne, funguje opravdu skvěle jako drama chlapce, který se v těžkém období dospívání, kdy má dost starostí sám se sebou, musí potýkat s těžkostmi, jež mu do cesty postavili rodiče. Jenže oni jsou také jen lidé, musí se s osudem, který jim nadělil nemocného syna, smířit a zařídit se podle něj tak, jak umějí.

Vítěznou recenzi v kategorii dospělých diváků si můžete přečíst ZDE.