V Aréně vraždí básníka Baala, jehož inspirací byly všechny hrůzy světa

Bertolt Brecht, klíčová postava divadelní teorie i praxe 20. století, Baala napsal ve svých dvaceti letech jako prvotinu, ve které se objevují zárodky jeho pozdějších mistrovských her epického divadla. Baala údajně vychrlil za tři noci, ale následně jej ještě několik let upravoval, takže finální verze měla premiéru až v roce 1923. I tak se v ní zrcadlí pozdní expresionistická zkušenost z první světové války a divoké prostředí mnichovských kabaretů.

Baal je ochlasta, ale přitom básník, dokonce lyrik. Svou nespoutaností okouzluje místní smetánku, ale to mu nestačí. Bere a pustoší cokoliv se mu namane, ženy, děti, mrtvoly. Baal je metafora o stavu světa a kde jinde by se toto expresionistické podobenství mohlo vyjímat lépe než vedle Slyšení Adolfa Eichmanna nebo Ibsenových Přízraků, které má Komorní scéna Aréna také v repertoáru své současné sezóny!

Scéna z inscenace Baal. (Foto: Roman Polášek)

Baala z Brechtovy „poslední ruky“, tedy tak, jak vyšel až v jeho sebraných spisech, inscenuje pohostinně David Šiktanc (vnuk známého básníka) v dramaturgii Tomáše Vůjtka a v překladu Ludvíka Kundery a Rudolfa Vápeníka.

Scénu Nikoly Tempira tvoří mírně vyvýšené pódium, pod které se dá podle potřeby třeba nenápadně odhodit paruka, a barvotisková zeď s politou tapetou zobrazující krajinu s lesy. Uprostřed zdi jsou zasazeny hospodské lítačky, po stranách pak bodové reflektory.

Hospoda, pódium, chudobinec, Baaluv byt, recitační parket, kabaretní zákulisí, pohřební lože i hvězdy venku jedno jsou. Tady žijí a umírají postavy v nenápadně dobových kostýmech i mluvících převlecích Petry Krčmářové za dynamické hudby Ondřeje Švandrlíka. Tady vstupuje do hry Baal, nejprve okouzlující rocker, následně špinavá, ale usmířená troska. Řekl vše, co musel, děj se co děj.

Michal Čapka (za mikrofonem) v inscenaci Baal. (Foto: R. Polášek)

Baal ve své expresivní tragičnosti, samopožíračství i suverenitě zla je herecká výzva. V jednolitém ringu Arény byla svěřena expresivnímu básníkovi těla i slova Michalu Čapkovi. Jeho alegorické Psí srdce a filozof Choma Brut z hororu Panočka mají svého třetího sourozence, divokého i ležérního Baala. Muže, který nezná soucit a sám se do něj chtě nechtě zamotává, aniž mu vědomě porozumí.

Baal je produkt doby, a pokud chceme tu nejlepší pointu, tak je to zrcadlo sebepožíračství dneška, kdy nikdo nezná přesně hranice, kde končí manipulace a začíná svoboda. Čapka vystupuje jako hudebník, který suverénně drtí mikrofon, ale také jako nahý démon, jenž nezná mezí, anebo spíš laškuje s tím, kam až na okraj propasti se ještě může dostat a nechce se zdržovat citovými výlevy. Syčí jako plnou parou rozjetý vlak a se závratnou rychlostí roste jeho chuť.

Michal Čapka a Pavla Dostálová v inscenaci Baal. (Foto: R. Polášek)

Jeho spoluhráč povalečský trhan Ekart (výborný Petr Panzenberger) je zpočátku typicky německý doppleganger, zlé druhé já, které svádí z cesty, ale žák přeroste mistra a už neví, kde je záchranná brzda. Vlastně ji ani nepotřebuje, žije proto, aby umřel, takový, jaký je.

Zásadním místem ďábelské jízdy je klasické hrůzyplné, hororově expresivní setkání s „orchidejemi“ konce životní pouti v chudobinci. Barák smrti, šílenci, žebráci, syfilitici, psychopati, tlející dítě, to je moc i na samotného Baala, kterému nepomáhá ani šampaňské.

Drama v tomto okamžiku vrcholí. Tmavá scéna je křižována bodovými reflektory, se kterými si po brechtovsku pohrávají samotné postavy hry. Ony „rozhodují“ o tom, co divák uvidí. Šiktancova hra se světly a stíny, dokonce minutová tma, je ještě silnější než sledování hospodského koloritu na konci světa.

Michal Čapka a Zuzana Truplová v inscenaci Baal. (Foto: R. Polášek)

Inscenace čerpá z velké herecké kreativity celého souboru od transparentních herců a „čistých“ postav jako je Emilie Terezy Cisovské nebo Johana Pavly Dostálové až po ty „špinavé“ groteskní jako Žofie Zuzany Truplové či pitoreskní opilec, kabaretní principál, žebrák nebo mrtvý v nápaditých miniaturách Marka Cisovského.

Baal sice nepředstavuje to úplně nejlepší z expresionistické tvorby a kazí ho Brechtova raná ideologická karikatura, přesto je to jedna z mála příležitostí, jak se nechat v ostravském divadle strnout do jícnu otázky života a smrti. Dynamické divadlo brechtovského typu je život sám.