Michaela Vápeníková bude tančit Popelku a říká: Současný svět není žádná pohádka

V kolika letech jste se rozhodla, že chcete být baletkou?

V devíti letech, možná v osmi, jsem přišla za svou třídní učitelkou na základní škole s tím, že bych chtěla dělat balet. Ale jak se ta myšlenka ke mně dostala, to vůbec netuším. Už si to nepamatuji. Od čtyř let jsem dělala sportovní gymnastiku, a pak jsem se rozhodla, nevím proč, že bych chtěla být baletkou. Současně jsem nějaký čas, asi dva nebo tři roky, chodila do gymnastiky i do baletní přípravky Národního divadla moravskoslezského, kde mne učila Helena Hurychová, která zároveň učila i na konzervatoři. Protože mi říkala, že bych se měla rozhodnout pro jednu z těch dvou záležitostí, zvolila jsem balet.

Rozhodla jste se vzhledem k věku dostatečně brzy? Dnes když chce člověk být dobrý v takových oborech, jako je právě sportovní gymnastika nebo třeba krasobruslení, musí začít hodně brzy. Platí to i u baletu?

Já jsem se rozhodovala společně s rodiči. Probíraly jsme to doma s mamkou a věděly jsme, že dráha gymnastky není dlouhá, končí někdy kolem dvacátého až třiadvacátého roku věku, kdy odjede, pokud se zadaří, naposledy na olympiádu, a co po tom, že? Učit gymnastky …

Ano, aktivní dráha těchto sportovkyň skutečně končí v dost raném věku. Ale o baletkách se také říká něco podobného. Kolem čtyřicítky už snad tančí titulní role jen naprosté výjimky, pokud se nepletu.

To tělo má opravdu velký zápřah. Záleží ale na každém člověku. Pokud se někdo cítí tak, že už na to nemá, může skončit i dřív, a pokud to ještě jde, může tančit i o něco déle…

A co vy? Přemýšlíte už teď o tom, co budete dělat, až odejdete z jeviště?

Já už teď učím tady v Ostravě v baletní škole děti, učím i sportovní gymnastky, určitě bych se takové práci chtěla věnovat. Navíc chci vystudovat pedagogiku, zajímá mne hodně i psychologie, těmto oborům bych se chtěla věnovat.

Hovoříte opakovaně o sportovní gymnastice, nepomýšlíte třeba na post trenérky?

To ne. Já je tam učím baletní průpravu. Sice jim pomáhám při nácviku sestav, třeba u cvičení prostných, protože dnes už se po gymnastkách žádá i určitý výraz, projev, dříve to tak nebylo, ale dnes se už i tohle hodnotí, opravuju jim skoky a piruety, v tomhle se jim snažím pomoct, ale na trenérskou dráhu nepomýšlím. Chci zůstat u baletu.

Michaela Vápeníková v hlavní roli baletu Popelka. (Foto: Martin Popelář)

Tak pojďme k baletu. Vy máte za sebou řadu úspěchů v baletních soutěžích, máte za sebou hlavní role, tak co je tedy podle vás nejdůležitější pro úspěch v baletu?

Určitě láska k tanci. Pak určitá disciplína. Musíte každý den trénovat. Je nutný osobní vztah k tanci, aby člověk vydržel tu každodenní rutinu.

Mluvíte o disciplíně. To platí asi úplně ve všem, včetně životosprávy. Ale jsou také důležité určité, třeba růstové předpoklady?

O tomhle už se rozhoduje při přijímacích zkouškách na konzervatoři. Pedagogové už tam vidí, jakým směrem se tělo bude vyvíjet, to se pozná i podle rodičů …

Co je podle vás nejdůležitější u tance jako takového?

(zamyšlení, úsměv, přemýšlení) No, tohle není jednoduchá otázka …

Říká se, že je to třeba upřímnost, schopnost vnímat hudbu, cítit hudbu a umění, nechat je působit na sebe. Mluví se i schopnosti projevit sebe sama pohybem, schopnost dát najevo odraz hudby v duši a podobně.

Ono toho je hodně. V tanci musíte být schopen dávat pozor na kroky, na choreografii, a zároveň do toho dát určitý svůj výraz. V tom výrazu asi platí všechno to, o čem jste mluvil. Ale jako první je třeba zvládnout technickou stránku tance. Potom se dostáváme do fáze herectví, tedy výrazu. A všechno se nakonec musí propojit. I tanečník je tak trochu herec.

Michaela Vápeníková (vlevo) jako Popelka se sestrami a macechou. (Foto: Martin Popelář)

Tančíte Sněhurku, teď se připravujete na hlavní roli v Popelce, máte ráda pohádky?

Jo. Mám malé sourozence a společně koukáme na pohádky.

A je nějaká pohádka, kterou máte nejradši? Nebo pohádková postava?

Takovou postavu nemám. Možná je to tím, že jsem moc neměla dětství. Věčně jsem byla na tréninku v té gymnastice, pak jsem chodila do baletu a dětství jaksi rychle uteklo. Na čtení pohádek prostě nebyl čas …

Jak vypadal váš dětský den?

Šla jsem ráno do školy a po škole hned na trénink. Každý den. Tréninky bývaly od jedné po poledni třeba až do šesti. Později jsme měli dvoufázové tréninky. Takže jsem věčně byla v pohybu.

Co soboty a neděle?

To bývalo volno.

A co jste dělala, když bylo volno?

Taťka s dědou mi udělali na zahradě kladinu, bradla, takže když jsem měla volno, tak jsem stejně někde hopsala.

Když jste se dozvěděla, že budete tančit Sněhurku a posléze Popelku, šla jste si přečíst ty pohádky?

Vyhledala jsem filmová zpracování. Já jsem tyhle pohádky nikdy neviděla. Jak už jsem říkala, na to prostě nebyl čas. Hledala jsem tam teď možné inspirace.

Jak se vám v Popelce tančí s koštětem? Viděl jsem fotografii na plakátu k premiéře Popelky, na které jste vyfocena právě s koštětem.

V té roli toho tance s koštětem zase příliš moc není. Ale ta fotka se povedla. (úsměv)

V čem je hlavní rozdíl mezi pojetím postavy Sněhurky a Popelky?

Tam jsou dost velké rozdíly. Hlavně ve výrazu a v projevu. Pro mne je Sněhurka taková hravá, zejména ve scénách s trpaslíky, Popelka je úplně jiná, hlavně v charakteru.

Je Popelka vážnější?

Asi ne vážnější, ale má více proměn ve vztahu s princem, na začátku je ostych a stydlivost, pak musí přijít projev zamilovanosti, takže po stránce výrazu je Popelka náročnější.

Ze zkoušky inscenace Popelka. (Foto: Martin Popelář)

Dívky na celém světě by rády uvěřily, že i k nim nakonec přijde nějaký princ, patříte také k těmto typům?

Asi ne.

Jste spíše racionální typ?

Vidím to reálně (smích).

Myslíte si, že ty hodnoty, o kterých je Popelka, jsou i v dnešním světě platné? A že se nakonec slušnost, skromnost a dobro člověku vyplácí?

Nemyslím si. Spíše mi to přijde tak, že dnes více uspějí takové typy, jako jsou třeba Popelčiny sestry a zlá macecha, než ta hodná Popelka. Současný svět, to není žádná pohádka. Až budu mít vlastní děti, budu je spíše připravovat na to, že život není lehký, že to není žádná pohádka.