Kostel v Paskově se rozezněl působivým Mozartovým Requiem

Kostel sv. Vavřince v Paskově stojí na levém břehu říčky Olešné hned u mostu. Barokní jednolodní stavba s polygonálně zakončeným presbyteriem pochází z roku 1740. To už zde stával dřevěný kostel, který byl barokním slohem nahrazen.  Poměrně útlý vnitřní prostor kostela dýchne na návštěvníka útulností a vkusnou sakrální výzdobou. Akustika je v nevysokém interiéru stavby konkrétní, netříštivá a projasněná.

Když jsem přijížděl na místo koncertu, bylo teprve půl páté. Kolem kostela však bylo tak živo, že jsem zapochyboval, zda se tam vůbec vejdu. Mozartovo Requiem přilákalo na koncert Moravskoslezské Sinfonietty rozmanité publikum. Nakonec jsem se štěstím našel místo a mohl se začíst do výtvarně poutavého programu, který poskytl detailní a přesné informace jak o účinkujících umělcích, tak o samotné skladbě. Velmi kladně hodnotím, že program obsahoval taktéž celý mešní text requiem v latinské i české verzi. Pojďme však k samotné skladbě.

Filmová fikce: záhadný muž v šedém si objednává u Amadea Requiem. Těžce nemocný génius začíná s komponováním prvních částí, smrt je však rychlejší a umlčí snad nejoslnivější talent v dějinách evropské hudby. Kolik hudby Requiem ještě Mozart stačil dokončit? O tom se dodnes vedou spory. Jisté však je, že se provádění díla ustálilo do podoby, kterou dokončil Franz Xaver Süsmayr. Ze záhadného muže v šedém se vyklubal hrabě Franz von Walsegg, který chtěl Requiem vydávat za svou vlastní skladbu. Tolik zkráceně zajímavý příběh této velké kompozice, která se stala jednou z nejžádanějších skladeb tohoto druhu (spolu s Requiem Antonína Dvořáka, Giuseppe Verdiho a Hectora Berlioze).

Než sama hudba vstoupila do uší posluchačů, ujal se slova ředitel Moravskoslezské Sinffoniety Jan Soukup, který krátce poprosil publikum o případný potlesk až po skončení celého Requiem. Ano, tradice, jež mají smysl, by se měly dodržovat.

Po Soukupovi krátce pohovořil farář Lucjan Jan Lasoń o smyslu Velikonoc. Poté si vzal slovo starosta Paskova Petr Baďura a jeho projev byl velmi netradiční. Baďura přečetl ukázku z deníků občana Bělé, který vypráví o krutých událostech těsně před ukončením 2. světové války. Sugestivní autentický záznam líčí podrobně hrůzy, které tehdejší obyvatele postihovaly a končí neskutečně emotivním zápisem, který svou prostou lidskostí vtiskuje naději do dalších dnů: vše je zničené, rozbombardované, v troskách… staré ženy doma připravují brambory na jarní setbu…

Requiem po tak nádherném, oduševnělém projevu a zážitku zapůsobilo svou autentičností jako živoucí záznam o stavu duše, která je zmrzačená, udeptaná, a přesto se povznese a z nepochopitelných skrytých zdrojů vytryskne nádhernou hudbou.

Z nedělního koncertu Moravskoslezské Sinfonietty. (Foto: M. Polóny)

Moravskoslezská Sinfonietta si přizvala ke spolupráci Sbor přátel zpěvu Karviná, který sborový part pod vedením sbormistryně Martiny Juríkové pečlivě nastudoval. Kvarteto sólových hlasů, jichž se zhostili Barbora Čechová (soprán), Erika Šporerová (alt) Václav Morys (tenor) a Adam Grygar (bas) zvládlo svou roli nerovným způsobem. Sopranistka Čechová sice místy nebyla (v koloraturních partiích) dokonale přesvědčivá, její hlas je má však nádhernou barvu, která technické nuance vyhladila. Erika Šporerová byla naprosto excelentní, projevila profesionalitu a nadhled a její výkon byl precizní. Václav Morys s Adamem Grygarem své party zvládli s lehkým otazníkem (u Moryse se jednalo o zbytečně exponovanou dynamiku, která místy byla zbytečně ostrá, Grygar měl občas mírné intonační problémy). Více než jednotlivé detaily sólových hlasů vadila nedotaženost v celé hlasové textuře, když zpívali všichni čtyři sólisté najednou. Byla to škoda, protože barevně by bylo co obdivovat, nejednotná dynamika a nepřesnosti v společném frázování by stály za lepší výsledek.

Orchestr Moravskoslezské Sinfonietty hrál ve studených podmínkách kostela výborně. Je nutno pochválit především dílčí část smyčců (housle), dřeva (fagoty a klarinety), jistotu projevil také tympanista Adam Matýsek. Celkové nastudování přes uvedené výhrady čišelo upřímnou muzikalitou a zaníceností, kterou si skladba takového charakteru vyžaduje. V tomto obstála Moravskoslezská Sinfonietta na výbornou.

Zásluhu na zdařilém nastudování mělo také pozorné vedení dirigenta Adama Sedlického, který si ve většině případů pohlídal přesné nástupy a byl tahounem tektonické výstavby díla. Koncert jako celek byl zážitkem, který se může přijmout bez výhrad. Paskov si svého Mozarta zasloužil. A paskovští i přespolní svému Amadeovi dobře rozuměli.