Básník Vít Slíva komentuje pro deník Ostravan.cz svoje verše říznuté Ostravou    

Kulturní deník Ostravan.cz si Víta Slívu (ročník 1951) dovolil požádat o autorský výbor z básní, kterých se nějakým způsobem dotkla Ostrava. Autora jsme také poprosili, aby verše opatřil i drobným komentářem, třeba proč vůbec vznikly.

VÍT SLÍVA: OSTRAVA

*

ZA BABIČKOU, ZA DĚDEČKEM DO OSTRAVY!

Sněžnou plání z Bohumína do Ostravy parovlak let padesátých,
v dětských bělmech zajíc škrtá hlavičkou.
Koksovna František krvácí od první války – – –

– Nikogo nima duma! hřmí přes dveře děda,
jako by soukal z pyžama stehno
s neslyšným Hurá! v ohyzdně zašitých ústech let desátých.

Ach to láskyplné Škoda, dědečku,
že už brzo umřeš – – –
Tma vyštknutá vojensky stručně,
jak z Hrabůvky růvek
na sibiřské magistrále – – – !

Babiččiny noci s krvotokem z borůvčí,
padají jak lunatický talíř.
Přesčas na ofěru,
přesčas na hrob v Hrabové – – –

Nádražím v Přívoze valí se nákladní vlaky,
tanková armáda přes Beskyd, přes ruskou frontu – – –
Peron ve mně duní …nima duma,
počítám vagony – – – konce jim není.

(Na zdech stíny osik, 1999)

*

VÍT SLÍVA: Jako dítě jsem s tatínkem a bratry jezdil vlakem z Bohumína do Přívozu za tatínkovými rodiči. Dědeček už nevycházel, šoural se bytem na Palackého ulici, ukazoval nám legionářskou uniformu s vyznamenáními a dvě vchlípené jizvy, ve stehně a pod lopatkou. Babička, pokorná křesťanka, jezdila do hotelu Palace na noční umývat nádobí a do Beskyd na borůvky, aby si trošku přivydělala na nuzné živobytí.

*

FIALOVÍ ĎÁBLI
Janu Balabánovi in memoriam

Chodili prý po Ostravě,
tetovaní ďábli.
Děsil jsem se, že by právě
o mě se tam šábli.

Musel jsem však do Přívozu,
za dědečkem, babičkou…
Jeden mi tam nohy ozul,
druhý močil za tričko.

Nahý na nádražním mostě,
je mi devět – nebo tři…?
Tak se vždycky nelítostně
děs a dítě pobratří.

(Račí mor, 2011)

*

VÍT SLÍVA: Mé dětství v Bohumíně provázely děsuplné zvěsti o „fialových ďáblech“, kteří prý řádí v ostravských ulicích. Už jen ta fialová! Barva tetování, a tetování mi tehdy připadalo jako poznávací znamení kriminálníků… Při jedné cestě za babičkou a dědečkem mě na můstku přes přívozské nádraží přepadli jacísi výrostci a obrali o těch pár korun, co jsem měl u sebe. Fialoví ďábli to ovšem nebyli.

*

OSTRAVA-PŘÍVOZ 1959
Pavlu Hruškovi 

Běžím po mostě
nad koleje,
dát se očmoudit,

dým je ale bílý,
rozplývám se s ním. 

(Návrší, 2014)

*

VÍT SLÍVA: Na tomtéž přívozském můstku jsme s bratry čekávali na průjezdy parních lokomotiv. Blažilo nás mizet v dýmech, které se zespodu valily. Bílé i černé. Zavřené oči, zadržený dech, hučivé odfuky obludy v uších…

*

SLEZSKÉ SLUNKO

Slunko, to slastně slezské slunko,
tiskne se žhavými polibky na čela tatrovek,
které z kopců sjíždějí k hospodě, kde se mám právě narodit:
z dálky těch let jsou to mé dětské hračky.
Tehdy v nich ale po ciferníku
skákala bílá ručička,
jako mým srdcem už zachvíval čas.
Tatínek dostal tu zprávu do školy,
a nezvyklý pít, ze samé radosti mísil pak před žáčky
ruštinu s hebrejštinou.
Utíkal domů a slunko,
nadmuto otcovskou pýchou,
něžně ho bouchalo do zad.
Byl to velebný den.
V kajlovském rybníku zvonil ledem
a na sněhu pod oknem utichal v rezavém popelu.
I dnes mi seká do duše
jeho havraní zoban.
Slunko se žhavilo mrazem
a já jsem ho před zraky rodičů
dechem vyfoukl v skleněné nebe.
Myšlenek nebylo, jen z kropítek očí
na všecko padalo svěcené světlo.
Domy hořely láskou
a stromy ve stráni hořely vidinou slív.
Potom jsem ležel na dně kočárku z bílého proutí a čekal,
až se nad lesem rozhrčí letadlo a vyskočí z něho
bratři a další mé děti.
A už se sypali, jak pivoňky na Boží tělo!
Když nás pak tatínek vozil tramvají,
stěží se mohl dopočítat.
Maminka doma krájela pažitku nadrobno
a věděla, že bude dost.
Kdysi jí slunko lízalo růžovou pleť.
A když teď v kuchyni, v sálavých vůních,
smaží své volské oko,
to Boží oko, co na ni z pánvičky hledí,
musí se nad ní slitovat.

(Volské oko, 1997)

*

VÍT SLÍVA: Do této básně vstoupila Ostrava pouze dvěma verši: Když nás pak tatínek vozil tramvají, / stěží se mohl dopočítat. Skutečně, když platil v ostravských tramvajích jízdné, ukazoval na nás a počítal: „Raz, dva, tři…“ Popuzovalo nás to, ale teď jsou to krásné vzpomínky.

*

ZPĚV KOZLŮ 

Bije podzim, těžkými jablky o ze-e-em.
Teď — slyšíš?… teď… a te-e-eď.
Jako šutry pod pohřebním voze-e-em
hrkají srdce svou odpově-e-eď:

Více než vítr sad za pačesy
popadá nás, kozly, za rohy láska.
Klečíme na předních, v očích dva běsy,
a řetěz u uší třaská.

Bradou nám trhá kozlí zpě-e-ev,
v šourku se varlata vrtí.
Slyšíme při tom píseň svých stře-e-ev,
o tom, jak smrdíme smrtí.

Bože, ó Bože, ó Bože-e-e!
Dej ulehnout v listí s podzime-em.
O šutr nabrus své milostné nože
a vem si nás k sobě, ve-e-e-em!

(Bubnování na sudy, 2002)

*

VÍT SLÍVA: S Ostravou má Zpěv kozlů do činění jen to, že třetí sloku jsem psal v září roku 1991 na nádraží ve Svinově:

(Deník Dnění, str. 1349)