Válečná výstava v Domě umění je trochu zmarněnou příležitostí. Mohla být větší

Sedmdesáté výročí konce druhé světové války je zlomovým datem.  Stále žije dost pamětníků té hrozné doby a dokonce i někteří veteráni bojující na západní i východní frontě. Při osmdesátém výročí už to bude mnohem horší a sté výročí války bude jen připomínkou dávné historie, která už nemá přímé pamětníky, jak to konečně ukázaly loňské akce, pořádané ke stoletému výročí vypuknutí první světové války.

Výročí se rozhodli připomenout i v Domě umění (Galerii výtvarných umění Ostrava) a v mezipatře mezi spodním a horním výstavním sálem otevřeli miniexpozici z vlastních sbírek. Ta představuje umění vzniklé v obavách z možného světového konfliktu, umění vzniklé za války i umění, které válečné běsnění zpětně reflektuje, a to z různých ideových pozic. Škoda jen, že kurátoři Jiří Jůza a Renata Skřebská připravili pouze ochutnávku něčeho, co možná mohlo být výstavou roku. Sice skvělou ochutnávku se spoustou originálních jednohubek, ale když si návštěvník představí, jaký mohl přijít po předkrmu úžasný hlavní chod, poněkud lituje.

Josef Čapek: Mrak, 1933

Velké výročí totiž vybízí, aby výtvarné umění spojené s druhou světovou válkou bylo ukázáno v celé své mimořádné šíři. Zatímco výstava Válečný mrak třeba díla socialistického realismu, která opěvují osvobození, představuje jen v rohu místnosti, klidně jim mohl být věnován celý sál. Vždyť právě Dům umění pořádal v dobách komunismu přímo tematické výstavy k výročí osvobození, takže materiálu musejí být plné sklepy.

Určitě by se ale našlo i nějaké to oslavné dílko z časů Třetí říše, vždyť jedna publikace v Archivu města Ostravy fotograficky dokumentuje právě výstavu z Domu umění, jež opěvovala nacistickou ideologii. Srovnání to mohlo být výmluvné, neboť socialistický realismus se s principy režimního umění za nacismu v mnohém ztotožňoval.

Hlavní sál pak mohl být věnován „zvrhlému umění“ čili „entartete kunst“, jak nacisté i přičinliví snaživci z protektorátu označovali meziválečné umění. Avantgarda tak za války tvořila buď v emigraci, doma v utajení, často jí ale zlá doba vzala štětec úplně z ruky, vždyť řada výtvarníků skončila v koncentračních táborech.

František Janoušek: Zimní čas, 1937

Monumentálně nabubřelá poválečná pomníková tvorba mohla ostře kontrastovat s niternými skicami, jaké se třeba uchovaly od jednoho ostravského vězně koncentračního tábora v Nisku nad Sanem. Artefakty všedního válečného dne v Ostravě se mohly střídat s uměním oslavujícím dobovou zvůli, ale proč to dále rozpitvávat… Takovou výstavu totiž nyní v Domě umění nenajdete. A možná také proto, že celý duben a květen je věnován poněkud naddimenzovanému architektonickém projektu Archikultura 2015, který dostal velikášskou výstavní plochu i neúměrně dlouhý výstavní termín, přičemž třeba horní sály Domu umění jsou spíše komerční prezentací jednoho holandského architektonického studia než galerijní výstavou.

Tož k té ochutnávce, určitě totiž stojí za vidění. Začíná se Mrakem od Josefa Čapka z roku 1933, kdy se nad Evropou skutečně zatáhlo, neboť německý lid propadl charismatu jednoho ukřičeného rakouského malíře s knírkem pod nosem. Surrealistické období Františka Janouška čili „ertantete kunst“ reprezentuje malba Zimní čas z roku 1937 a stejně zvrhlý by byl po nacisty obraz Ležící torzo Františka Muziky z roku 1944, což je zároveň malířská obžaloba totality.

Vilém Wünsche: Ostravský motiv, 1943

Ostravské regionální umění už ale válečný režim tak zvrhle nevidělo a vystavený realistický Ostravský motiv Viléma Wünscheho z roku 1943 je především motivem bezručovským. Mrazivým vyvrcholením celé miniexpozice jsou pak kresby Josefa Čapka a Josefa Dobeše z koncentračního tábora, načež v samém závěru kurátoři ještě letem světem představují pár oslavných prací z éry socialistického realismu i dva opětné pokusy umělců navázat na předválečnou avantgardu (Jaroslav Kapec a Vincent Hložník), byť navenek jsou to stále díla politického patosu, jak dosvědčují názvy Lidická růže a Protiválečný cyklus.

*

Válečný mrak, reflexe tématu války v umění ze sbírek GVUO. Zastoupení umělci: Josef Čapek, Karel Černý, Josef Dobeš, Karel Dvořák, Emil Filla, Vincent Hložník, František Hudeček, František Janoušek, František Jiroudek, Jaroslav Kapec, Josef Liesler, Karel Lidický, Cyprián Majerník, Vincenc Makovský, Bohumír Matal, František Muzika, Helena Salichová, Vladimír Sychra, František Tichý, Václav Tikal, Alois Wachsman, Jindřich Wielgus, Vilém Wünsche a Ladislav Zívr. Výstava potrvá do 7. června 2015.