Harlekýn Karla Dohnala uchvátil v Ostravě diváky svými kousky

Vynikající islandský spisovatel Gyrðir Elíasson nedávno odpověděl v rozhovoru pro Český rozhlas na otázku, jak se stát současným spisovatelem: „Musíte číst a číst a číst“. A měl pravdu. Na otázku, jak poslouchat současnou avantgardní hudbu by se dalo odpovědět stejně. Musíte poslouchat.

Komorní koncerty rozhodně nepatří mezi masové akce. Pondělní koncert v Domě kultury však měl velké kouzlo díky účinkujícím umělcům i zajímavému programu. První polovinu vyplnila hudba Bernharda Henrika Crusella, jehož Kvartet pro klarinet, housle, violu a violoncello č. 2 c moll op. 4 přinesl hudbu mozartovsky průzračnou, avšak v mnoha odstínech (dynamika, akcenty) už evokoval epochu raného romantismu.

První polovinu vyplnila hudba Bernharda Henrika Crusella. (Foto: I. Korč)

Smyčcové trio ve složení Jakub Černohorský (housle), Pavel Vítek (viola) a Jiří Hanousek (violoncello) zahráli posluchačsky nenáročnou a příjemnou Crusellovu skladbu s nadhledem a evidentním potěšením. Bylo nádherné sledovat barevné nuance houslí, jak se s nimi mazlil Jakub Černohorský, nebo znamenitou dynamiku violoncella Jiřího Hanouska. Největší prostor však Crusellův kvartet poskytuje klarinetu, jehož hlas je nositelem hlavní melodické linie a jejího kolorování. Karel Dohnal také zahrál svůj part báječně.

Druhá skladba večera patřila hudbě maďarského skladatele – Rezső Kókai napsal ve svém Quartettinu pro klarinet, housle, violu a violoncelo (1952) patrně svůj nejpovedenější komorní kus. Čtyřvětá skladbička je zhuštěna do deseti minut a v každém ohledu je vrchovatě naplněna reflexí maďarského folklóru. Temperamentní, barevně hýřivá hudba byla posluchačsky nesmírně vděčná a místy také hudebně humorná. Quartettino zahráli umělci velmi energicky, s patřičnou akcentací etnických hudebních prvků, lyrického smutku třetí věty i jásavé roztančenosti finále. První polovina programu byla hudebně skutečně skvělá a ačkoliv přinesla hudbu v podstatě neznámých skladatelů, dokázala zaujmout špičkovou interpretací a pozoruhodným obsahem.

Karel Dohnal při pondělním koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Potom se setmělo. Absolutní tmu v sále Domu kultury prosvěcoval jen kužel světla, který těkal po vysokých stěnách a sloupech, jakoby někoho hledal. Ano. Hledal Harlekýna: tragikomickou postavu snílka i racionálního pozorovatele světa plného absurdit, tragédií, lží, přetvářky a chaosu. Stockhausenův Harlekýn však není nositelem temných zpráv. Naopak s plachostí se objevil v boční uličce a za vysoké fistule klarinetu dokráčel na pódium. Nejprve byl šokován tím, kde vlastně je. Ohledával si prostor, seznamoval se s ním – to vše prostřednictvím hudby, která byla plná otázek, dětinského údivu a naivních důvěřivých hudebních dotazů.

Karel Dohnal uchvátil publikum svými kousky. (Foto: Ivan Korč)

Harlekýn postupně měnil svůj charakter. Z posla snů, který se do reality dostal jakousi spirálou, se stal postupně hravým konstruktérem, zamilovaným lyrikem, pedantským učitelem, rozpustilým vtipálkem, náruživým tanečníkem a nakonec vychýleným setrvačníkem gyroskopu. Hudební charakteristika Stockhausena byla znamenitá: každá Harlekýnova postava byla hudebně nesmírně šťastně, zajímavě vystižena. Dohnalovo mimořádné pohybové a mimické nadání bylo nejsilnější v roli pedantického učitele, své neobyčejné skoro gymnastické vlohy pak demonstroval v dialogu s nohou. Výborná byla jeho komunikace s publikem: Harlekýn nedokáže být sám. Stejně jako dítě, neustále provokoval, tázal se a znejišťoval čtveráckými kousky.

Karel Dohnal během pondělního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Hudební složka Stockhausenova Harlekýna je hudbou diametrálně odlišnou obvyklému pohledu na známého ortodoxního novátora. Harlekýn se hudebně vrací až za hranice současného vnímání hudby jako spotřebního případně uměleckého zboží. Do vířivých, vysoce vykroužených melodií klarinetu probleskuje magická složka, hudební humor, jako odvěcí společníci spontánního hudebního tvoření a improvizace.

Karel Dohnal při pondělním koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Výkon klarinetisty Karla Dohnala byl jednoduše řečeno fascinující. Souhra jeho komediálního talentu, virtuózní interpretace a pohybového nadání přinesla naprosté vystižení Stockhausenovy skladby. Dohnal uchvátil posluchače hned v úvodu Harlekýna, kdy poprvé (a ne naposledy) použil cirkulační dech při spirálovité melodii. Jednalo se o jeden z největších hudebních zážitků letošního roku a diváci ocenili Dohnalovo mistrovství dlouhotrvajícím potleskem vestoje.

Karel Dohnal byl opravdovou hvězdou večera. (Foto: Ivan Korč)