Tante Hedviga a stará Oma, hlásí se básník Petr Čichoň ke svým kořenům na Hlučínsku

Básník a prozaik Petr Čichoň (1969) vyrůstal v Ludgeřovicích a střední školu absolvoval v Ostravě, aby už v osmnácti „vzal roha“ a na rodný kraj úspěšně zapomínal při studiu architektury v Brně. Jenže před svými kořeny neunikne nikdo. Zvláště před tak komplikovanými, jaké mají obyvatelé Hlučínska čili Prajzáci, k nimž částečně patří i občané Ostravy (ti z Petřkovic, Lhotky, Koblova, Antošovic a Hošťálkovic).

Jak známo, za II. světové války muži z Hlučínska bojovali ve wehrmachtu, přes to díky vládní výjimce, která zdejšímu „lidu slovanského původu dala možnost probuditi se opět k českému uvědomění“, nemuseli do odsunu. Jenže probuzení se moc nekonalo, srdce mnohých současníků z Hlučínska pořád bije hlavně pro německou minulost a většina starousedlíků si také díky německým zákonům pořídila spolkový pas.

„Moji prarodiče, kteří prožili na Hlučínsku celý život, se domnívali, že jsou skuteční Prusové, tedy Prajzové. Říkali mi, že jsem také Prus. Dlouho jsem si myslel, že je to normální, a o svou minulost jsem se začal zajímat až pozdě v dospělosti. To téma pak zcela pozměnilo i styl mého psaní,“ vypráví Čichoň. Když v roce 2011 vydal poutavou novelu Slezský román, dočkal se ale záhy po vydání skandalizace v časopise Respekt. Kritička Eva Klíčová totiž dílo označilo za propagaci nacismu a vyjádřila obavy, že se kniha stane modlou českých nácků. Jiří Peňás i další význační kritikové sice teorii Klíčové o „románu hnědé krve“ lehce vyvrátili, kniha však mezitím získala punc kontroverzního díla.

Čichoň ve Slezském románu ve skutečnosti jen popisoval realitu a vylíčil obyvatele Hlučínska tak, jak skutečně pohlížejí na svět, tedy většinou bez jakékoli válečné sebereflexe. „Mí pruští Slezané jsou plebejci, kteří se neumějí vyznat ve složité historické situaci. Rozhodně nejsem nacista a nemám rád totalitní systémy, o čemž snad nejlépe vypovídá můj život,“ zdůrazňuje autor diskutovaného románu. V devadesátých letech byl literárním redaktorem v brněnských nakladatelstvích Votobia, Vetus Via a Host, nyní je architektem na volné noze a žije stále v Brně, bývá však i častým hostem literárních čtení v Ostravě.

Z jeho sbírek jsou nejznámější Pruské balady, což je také soubor o „pruském srdci“, které přesně neví, za koho tluče. Hledání identity je v této sbírce navíc spojeno i přímo s Ostravou, s vítkovickou periférií nebo s krajinou pod Landekem. Petr Čichoň zaslal internetovému kulturnímu deníku Ostravan.cz jednu báseň, jež přímo souvisí se vznikem Slezského románu. A spolu s ní další tři, které by se měly objevit v připravované knize Bordeline Frau.

PETR ČICHOŇ: PODÉL KOSTELA A PODÉL ROVŮ

SLEZSKÝ ROMÁN, NOČNÍ MŮRA,
leží mrtvá u mé nohy,
ale srdce stále týrá,
musím opět mluvit s bohy.
Slezský román píši doma,
Mein Father, meine Mutter, meine Oma.

Schlesischer Roman der Nachtfalter
liegt tot an meinem Fuss,
aber das Herz immer alter,
ich wieder mit den Göttern sprechen muss.
Schlesischen Roman schreibe ich in Koma,
mein Vather, meine Mutter, meine Oma.

 

 
*

U TANTE HEDVIGY,
na oběd byli jsme doma,
v kočárku vezla mě
stará Oma

podél kostela a podél rovů,
led měnil chodníky v planetu z kovu
a Oma mě vezla,
rohlík mi dala,

pak sama se sebou si povídala.

*

SLEZSKEM MŮŽEŠ POKOVIT
duši selat.
Co se dá dělat,
co se dá robit.

*

ZNOVU UVĚŘIT V LOUTNU,
být s ní, když píši píseň,
zeptat se všech těch dní