Jak Rafani ohlušili Gong a Václav Stratil křičel sprostá slova z ostravských výčepů

Vernisáž započala neplánovanou performancí, která vyzkoušela vztah UMĚLEC versus INSTITUCE. Přesně v duchu otázky, kterou si kladou tvůrci aktuální výstavy v PLATO: „Jak ovlivňují institucionální rámce vznik díla a naopak?“ Když totiž do galerie pronikl ostravský performer Jiří Surůvka se svým věčně štěkajícím ratlíkem Emilem, ochranka chtěla oba okamžitě vyvést, načež se Surůvka pustil do kritiky celé galerijní instituce.

Úvodní performance se psem Jiřího Surůvky. (Foto: Jiří Zerzoň)

Přítomný kurátor Jiří Ptáček, jenž právě hovořil k plénu, na spor ale vtipně zareagoval: „Právě jsme svědky, co se děje, když se návštěvník galerie, abnormálně vybavený psem, střetne s obhájci norem.“ Ochranka sice Surůvkovi vyhrožovala policií, umělecký manažer galerie Marek Pokorný spolu s Jiřím Ptáčkem ale psa nakonec prohlásili za součást výstavy. A Jiří Ptáček mohl dále hovořit o abnormálnosti a vyšinutosti, což jsou vlastnosti často přisuzované právě výtvarným umělcům (na rozdíl od Surůvky řadový občan Ostravy pochopitelně do této galerie se psem nechodí).

Pěkný start. Kde umělecké dílo končí a začíná? Kde má výstava svůj počátek a konec? Co divák vidí a čemu věří? Ano, právě takové další znepokojivé otázky padaly na čtvrteční vernisáži. Ptali se kurátoři i vystavující umělci v rámci výstavy, která dostala lakonický název Výstava. „Výstava má za úkol vystavit výstavu jako umělecké dílo,“ nechali se slyšet iniciátoři projektu.

Na vernisáži bylo narváno. (Foto: Jiří Zerzoň)

Dnešní svět je jeden velký přetlak a i vizuálních umělců je relativní nadbytek. Jak ale oddělovat zrna od plev? Podle váhy instituce, která je vystavuje? Také o tom přemítali autoři výstavy, když si položili už zmíněný zásadní dotaz: „Jak ovlivňují institucionální rámce vznik díla a naopak?“

Zjednodušeně řečeno, výstava s názvem Výstava je mimořádným počinem, kdy si umělci poměrně sebekriticky nastavují zrcadlo a ptají se, jaké má jejich počínání vůbec smysl. A jaký smysl má galerie jako instituce? A proč vůbec pořádat výstavy či jakou jim dát formu?

Výstavy vizuálního umění totiž mohou mít různé podoby. Třeba loni v ostravské Galerii Rubrum proběhla akce, která se konala, ale zároveň i nekonala. Záleželo na výkladu návštěvníků. Ačkoliv šlo o výstavu obrazů, na stěnách galerie neviselo jediné plátno a v mysli přítomných se pouze zhmotňoval sen básníka Petra Hrušky, jemuž se jednou zdálo, že zahajuje výstavu malíře Zdeňka Chobota. Tedy skutečně existujícího ostravského umělce, od něhož ovšem Hruška reálně nikdy neviděl žádné dílo. Pouze na základě snu ale Hruška před prázdnými stěnami v galerii vyprávěl o každém z obrazů s takovým nadšením a zanícením, že z neexistující expozice udělal jednu z nejlepších výstav v historii této výstavní síně.

Performance v instalaci Lindy Dostálkové. (Foto: Jiří Zerzoň)

Podobné otázky si klade i výstava Výstava. „Proces vystavování předpokládá prezentaci díla publiku, komunikuje je konvencemi zahrnujícími specifické formáty (pozvánka, vernisáž, úvodní text, popisky, katalog, web apod.). Je tento model nedílnou součástí uměleckého díla, či pouhou materializací myšlenky, která je zastupuje?“ ptají se tvůrci expozice poněkud intelektuálsky zadumaně, nicméně jde jen o další inspirativní podnět, na který se hledají odpovědi. Co všechno má či nemá být součástí výstav? A potřebuje umělec vůbec vernisáž? A výstavu?

Z výstavy Výstava ve vítkovickém Gongu. (Foto: Jiří Zerzoň)

Herečka Jana Plodková pak procházela vystavenou Výstavou na velkoplošném plátně a divák dumal, co je vlastně exponátem. Videoart s Plodkovou? Nebo reálná expozice v PLATO, které vévodí postele Lindy Dostálkové, jež je autorkou celého nápadu „vystavit Výstavu“? V rámci vernisáže navíc bylo všechno ještě komplikovanější, neboť to, co se odehrávalo na plátně, souznělo i s živou performancí v sále.

A pak se objevila slavná pražská umělecká skupina Rafani a Surůvkův pes Emil utichl. Co nedokázala ochranka, to si mezi sebou vyřídili sami umělci. Rafani, kteří v minulosti přetřeli Lennonovu zeď na Kampě, pálili vlajku, vstoupili do KSČ nebo se vykáleli v Národní galerii, tentokrát přijeli do Ostravy jako tvůrci noise, tedy hudebního stylu hluk. A šlo jim to skvěle, nářez to byl jako z blízké válcovny trub a ocelárny v jednom šiku.

Zvuková instalace Václava Stratila a Panáčika s názvem Mrdat. (Foto: Jiří Zerzoň)

A mezitím ve dvoraně PLATO zaznívala zvuková instalace slovutného Václava Stratila. Tedy Stratilovy výkřiky plus muzika slovenského umělce Panáčika. Další trefa do černého, pokud je tedy středem terče nějaká norma, konvence či řád, který se snaží regulovat, jak by měli současní umělci pracovat a prezentovat svoje dílo. Václav Stratil nazval instalaci Mrdat a do diváků to pálil ze všech stran, když mimo jiné křičel i slova, jimiž jsou proslulé ostravské výčepy:

Nahoře bylo dole.
Kulturní pičovina je otrávená medem.
Destilovaná voda se rozpadla na kusy.
Kontraproduktivně mrdá se mnou.
Sieg Heil.
Okno válelo se v krvi jako propastný rozdíl mezi jedničkou a dvojkou.

Vstup na výstavu s provokativním názvem Mrdat. (Foto: Jiří Zerzoň)

PLATO nyní hostí dvě provokující výstavy, které jsou vtipné a zároveň i hluboce intelektuální. Angažované i zvláštně sebemrskačské. A v každém případě originální.

*

LINDA DOSTÁLKOVÁ: VÝSTAVA. Kolektivní projekt za účasti těchto umělců: Constant Dullaart (NL), Daniela Dostálková (CZ), Jana Plodková (CZ), Jungmyung Lee (KR), Marek Meduna (CZ), Nicholas Riis (NO), Nora Turato (HR), Rafani (CZ) a Tomáš Celizna (CZ). Galerie PLATO do 21. června.

VÁCLAV STRATIL A PANÁČIK: MRDAT. Zvuková instalace. Galerie PLATO do 3. května.