Nové album hlasového kouzelníka Patrika Kee je plné poctivého muzikantství

Hudbu Patrika Kee je těžké popsat pomocí běžných metodologických pomůcek, proto se pokusím objasnit jen jeho pracovní postup v první písni. V dalších totiž půjde skoro o totéž.

My prelu je songem číslo jedna. Po velmi zdařilé hlasové simulaci tikání hodinek se přidává hlavní melodie bez doprovodu. Přichází druhý hlas, který doprovází hlavní melodii v intervalech. Pak se přidává třetí i čtvrtý hlas současně (věc, kterou lze těžko koncertně reprodukovat).  Další hlasy se pak vrství (pátý a šestý) do výše, čímž se ztrácí trochu přehlednost. V 1:50 se objevuje další výrazný hlas – který falzetem přináší novou výraznou protimelodii.

Následné pletivo hlasů je asi nejšťastnější z celé písně. Ve finále se jedná skoro o desetihlasý sbor jménem Patrik Kee! Impozantní – s jedním imperativem! Musí vás ten kolovrátek stále stejné harmonické linky bavit. Pokud se nedokážete vyznat v rafinovaných vztazích dalších hlasů, hoďte to za hlavu a při poslechu zkrátka vnímejte jen náladu. Možná o tohle právě jde.

Podobným způsobem, tu více, tu méně šťastným se postupně před ušima vynořují všechny další songy cédéčka. Ty povedenější jsou obdařeny zajímavými harmoniemi hlasů (nejběžnější řazení hlasů po terciích, sextách a dále v kvintových a oktávových paralelách), invenční melodií (perfektní a hluboká Ho´oponopono Jardi), případně skvěle kořeněná etnickými prvky (Hello Africa, Sasco lue).

Na africký kolorit je v následující písni Dobré ráno naroubován do omrzení se opakující stejnojmenný slogan, jehož nepochybně upřímné přání je bohužel po dvacáté repetici neúnosně kýčovité. Eyunwe je rituální píseň jemného zrna, tady je způsob práce s jednotlivými hlasy šťastnější, únosná je i délka písně: obecně zatím platí, že kratší stopáže skladbám sluší víc. Moc příjemná věc.

Kalimba Te je velmi příjemná minutová vsuvka hraná na nějaký etnický nástroj. Následující Suita je podobného zrna jako v úvodu nastíněná My prelu: Osmitaktový model přináší výraznou melodii, do níž se vrství další a další hlasy. Je to velmi křehký a citlivý proces tvoření: v případě suity je opět zvolena úměrná délka, která nedovolí vyprázdnit svůj obsah dříve, než by bylo žádoucí.

Namikamitekawe má stejné schéma. Tady bohužel v části 1:12 nacházím v nástupu dalších hlasů shodné analogie, které jsou užité v první písni alba. Možná by písni prospělo více než kolovrátky vokálů, stereotypně se opakujících dokola, kdyby základní kostru hlasů doplnila improvizace jen jednoho vokálu, ale zato autentická a v každém okamžiku spontánní.

Woka woka je opět z řady těch spontánnějších projevů, jdoucích po linii krátkých melodických motivů a pestrého aranžérského uchopení hlasů. Další znamenitá píseň! Je zajímavé, že byť se jedná o kratší melodické linky a jednodušší motivy, tady je Kee daleko víc jistý a nápaditější než ve složitěji vyznívajících skladbách. Rosae je vcelku příjemná věc, nehledě na to, že harmonicky opět využívá tak často užívaný spodní sedmý stupeň (H – A).

Svěží přístup přináší Pirmapapadu, a to jak invencí jednotlivých intervalových poměrů mezi hlasy a jejich parádní kontrastností (nejlepší je spodní basový groove!), tak celkovým tahem, který nepoleví až do konce. Jedna z nejlepších skladeb alba! Druhá česky nazvaná píseň Na procházce Českým rájem se jako česká nijak netváří.  Melodií jsou vlastně rozložené kvintakordy a sextakordy. Klesající basový groove od VI. stupně přes dominantu a subdominantu k mollové tónice je obalován různými zdařilejšími i méně zdařilými hlasovými linkami. Melodická invence písně však není nijak výrazná.

Nový den je tematicky propojen s Dobrým ránem („s novým dnem začínám se smát a žít / proto mám ho tak rád“). Textová kvalita i hudební ustrojení písně evidentně přináší naprosto bezproblémovou tématiku a nekonečné opakování „mám ho tak rád“ přivádí posluchače k otázce, zda tuto infantilní hříčku myslí doopravdy autor vážně.

Píseň Laděnka se vrací k africkému šamanství, hudebnímu zaklínání a zvukovým i slovním hříčkám, které jsou to nejlepší, k čemu mohl Kee textově i hudebně sáhnout. Zde se mu opravdu daří naplno vytvořit most mezi hudbou a posluchačem, ponořit se bez námitek do příjemného proudu a snít bez otravně opakujícího se dobrého rána a proklatě radostného nového dne. Laděnka cédéčko magicky a smířlivě zahaluje do záře červánků nekonečného obzoru.  Závěrečná skladba Vesmír je obohacena o skvělý, dynamicky rozevlátý klavír zpěvačky a klavíristky Hanky Kopřivové. Člověku je při poslechu skoro líto, že spolupráce mezi těmito dvěma umělci neprorostla také do dalších skladeb. Je evidentní, že by to bylo autentické a přesvědčivé.

Výsledný dojem z debutu Patrika Kee s sebou přináší několik zobecnění: Je to cédéčko plné poctivé muziky. Představuje Patrika jako vynikajícího zpěváka, který je schopen svůj nástroj neuvěřitelně modulovat co do barevné šíře i rozsahu. Bohužel ne ve všech skladbách se podařilo vytvořit ideální poměr mezi množstvím hlasů a jejich hudební kvalitou (srozumitelností, logikou, kontrastem).

Nejlepší jsou songy, které představují onu méně vážnou linii a jdou ke kořenům pěveckých projevů včetně hrdelních technik, jednoduchých říkanek a šamanských melodií. Jako nejslabší se jeví česky zpívané písně, které se textově vyčerpávají velice rychle v kýčovitém opakování a sugesci dobré nálady. Ta je v ostatních písních alba absolutně jasně přítomna, aniž by posluchač rozuměl, oč se jedná. A to je nejlepší cesta, po které cédéčko naštěstí ve většině případů kráčí.