S Františkem Strnadem o postavě Fausta, ďábelských úpisech i strachu ze smrti

Je František Strnad jiným člověkem, než byl před nastudováním a odehráním role Fausta?

Doufám, že ne. Říká se sice, že tohle je zvláštní osudová role a že se vždycky něco stane, když se zkouší taková věc, ale myslím si, že mne to nijak neodklonilo od způsobu, jakým život žiju, a nijak nepoznamenalo. Já jsem k této roli spíše přistupoval s tím, že do Fausta dávám něco ze sebe. Každý člověk má v sobě nějakého Faustíka, i něco z toho ďábla Mefistofela. Kdo z nás lidí by nechtěl za život získat bohatství, mít moc něco ovlivňovat, mít kolem sebe krásné ženy a podobně? Kdo by to nechtěl?

Chtěl byste být třeba hodně bohatým člověkem?

Teď musím odpovědět opatrně, aby si někdo neřekl: Strnad netouží po bohatství, má dost, tak ty kšefty a honoráře nebudeme přehánět (smích). Ale po nějakém velkém bohatství, samozřejmě hmotném, ani moc netoužím. Vnitřní bohatství, to je jiná věc.

Marlowův Faust ani tak moc neusiluje o hmotné bohatství, spíše touží po poznání a v tomto směru se až chce vyrovnat Bohu. Mezi sedmi smrtelnými hříchy, které jsou Faustovi představovány, figuruje spíše chamtivost. Ale ještě k vašim slovům o tom, že při této hře se vždycky něco stane …

Režisér Pavel Khek povídal o tom, že bývají různá zranění, někteří dokonce vzpomínali na to, že právě tahle role byla jednou z posledních rolí Petra Čepka, než zemřel. Jakoby byla rolí osudovou.

František Strnad v inscenaci Doktor Faustus. (Foto: R. Šťastný)

Určitě patříte k racionálním lidem, takže doufám, že nevěříte v to, že by se vám role Fausta mohla stát ať už tak či onak osudovou …

Já jsem ateista a jsem, jak říkáte, spíše racionální typ.

To, že jste ateista, je pro naše povídání důležité. Marlowův Faust je o touze člověka vyrovnat se Bohu. Jenže ateista, který v Boha nevěří, se nemá komu vyrovnávat.  Říká se, že nejdůležitější pro zdárné ztvárnění postavy je dostat se do jejího myšlení …Tak o čem to hrajete?

Herec ateista přece může vytvořit postavu věřícího člověka. Já, ač nevěřím v Boha, věřím v jakýsi vnitřní lidský obsah, který si člověk sám vytváří. V duchu rčení každý svého štěstí strůjcem. Když se budu v životě chovat tak, jak bych měl, tak se mi to v dobrém vrátí. A naopak. Ale bohužel to v životě tak úplně nefunguje.

Mnozí lidé nepraktikují žádné náboženství, ale připouštějí existenci něčeho, co nás a naše životy přesahuje. Jak vy jste na tom v této věci? Například život a smrt. Jste přesvědčen o tom, že smrtí člověka pro něj samotného všechno končí? Ve Faustovi se hodně mluví o duši, o zaplacení dluhu, ke kterému se Faust v kontraktu s ďáblem upíše. A k tomu vyrovnání dochází po ukončení pozemské existence.

Samozřejmě nikdo neví, jak to vlastně doopravdy  je. Když se takto ptáte, já spíše věřím v pozemské štěstí a v náhodu. Věřím také v takzvaný šestý smysl, v intuici i v sílu vzájemného lidského vztahu a v jakési vnitřní napojení. Můj otec například přesně vycítil okamžik, kdy moje babička, jeho matka, zemřela. Ale to jsou otázky propojení těch dvou lidí. Ale jinak opravdu život a svět vidím jako souhru náhod a štěstí.

Dobře. Nechci vás tlačit do kouta, ale co je tedy skryto pod vašimi slovy, že nikdo neví, jak to vlastně je.

(smích) Jak říkám, stoprocentně to prostě vědět nemůžeme.

Robert Finta jako Mefistofeles a František Strnad jako Faust. (Foto: R. Šťastný)

Pojďme tedy k vaší roli Fausta. Co vás jako první napadlo, když jste se dozvěděl, že tu postavu budete hrát?

Já jsem od přírody líný člověk, takže když jsem to uviděl, první myšlenka byla: Jé, to zase bude práce! Ze začátku to byla docela deprese, protože text opravdu moc do hlavy nešel. Já, abych mohl pracovat, si musím být textem úplně jistý . To je pro mne základ, pak mohu teprve začít nějak rolí žít. Pak teprve přichází všechno ostatní.

Co vám dalo nejvíce práce?

Asi naučit se text a porozumět postavě. A pak je tu samozřejmě pochopení režiséra a dramaturga a souhra s kolegy. Ale to je stejné u všech inscenací. V tomto případě byl ovšem nejtěžší opravdu text. Je psán nepravidelným blankversem. Je pravda, že se mi někdy stane, i když by se stávat nemělo, že si některá slovíčka prohodím, ale u Marlowova textu se jakoby nic nestane. U Shakespeara by to každý poznal, rozbilo by to pravidelnost verše. A v práci s režisérem je zase důležité vnímat, jak tu postavu vidí on, a na druhé straně jak ji vidím já, a dojít k jakémusi společnému výsledku. Prostě všechno se musí dát dohromady, v tomhle případě i s hudbou, která je v této inscenaci živá a velmi výrazná, de facto je samostatnou inscenační složkou.

Herec samotný bez pomoci partnerů na jevišti postavu nevytvoří. Všiml jsem si v průběhu představení, že v jedné chvíli si s Robertem Fintou, který hraje Mefistofela, doslova kamarádsky plácnete do dlaní. Hodně si užíváte tohle jevištní partnerství, hrajete si navzájem, či dokonce překvapuje vás něčím Robert v některých situacích?

Určitě si musíme hrát. Prostor na to je i v textu. Právě tenhle moment chycení se za ruku se líbí režiséru Khekovi, protože tam najednou vypadáme jako kamarádi, ale pak přijde uvědomění. Robert mne dostává třeba svými pohybovými kreacemi. Najednou vyskočí na stůl způsobem, který člověka překvapí. Nebo se v některé replice příjemně zasměje a následná jeho intonace je až zlá a hrozivá. Ano, překvapuje mne. A to je dobře.

Robert Finta a František Strnad ve hře Doktor Faustus. (Foto: R. Šťastný)

Inscenace má dvě části, před a po přestávce. Cítíte se v nich rozdílně?

To určitě ano. V té první části Faust neustále peklem pohrdá. A ve druhé půli přichází přerod a dostavuje se pochybnost, jestli to všechno opravdu není skutečná hrozba. A Faust začíná chápat, že je opravdu zatracen a už ho nic nespasí. Ani opětovné obrácení na víru.

Já se ptám na něco trochu jiného: pro vás samotného jako herce je více co hrát v té části před přestávkou? Protože po přestávce tak trochu vyklízíte pole Mefistovi. Je to samozřejmě dáno textem a povahou postavy Mefistofela, kterého je pořád všude plno, ale přesto, necítíte ve druhé části jakoby nedostatek hereckého prostoru?

Ani ne. Ta první část je taková odlehčenější, druhá je více ponurá a depresivnější. Režisér mi ve druhé části nechal více prostoru a volnou ruku pro moji vlastní představu o postavě. Byl rád, že jsem do toho nešel s nějakým vypjatým až heroickým projevem, na druhé straně je tam ten pocit posledního soudu, strach, snaha bojovat s osudem, který si Faust sám způsobil. Já jsem nikdy nebyl v přímém ohrožení života, neznám pocity člověka bezprostředně před smrtí, tyhle vjemy znám pouze zprostředkovaně. A tady mám mít strach před smrtí. Já se tam dostávám tak trochu až do rozpoložení blízkého nějakému blouznění. Faust je přece taky smrtelník a určitě má strach ze smrti jako každý z nás. A proto také tápe a neví, jak se zachovat, na rozdíl od Mefistofela, který si tím vším už prošel.

Bojíte se smrti?

Jsou případy, kdy se lidé v určité životní etapě dostanou do situace, kdy se se smrtí srovnávají a řeknou si: Končím, jsem tu už zbytečný. Na druhé straně jsem se setkal se smrtí mých rodičů, a tam jsem se jejich blížící se smrti bál víc než oni sami. Když umíral můj otec, řekl mi, že je rád, že prožil život s mojí mámou, a to byl pro mě velice silný okamžik. Táta byl se svou smrtí srovnaný. Pravda je, že byl věřící. Máma byla ateistka, ale jakoby se bránila víc smrti.

Nemělo by se ale právě ateistům umírat lehčeji z toho důvodu, že se nemusí obávat odplaty za svá pochybení, nebo jak věřící říkají, za své hříchy?

Možná ano. Ale nevím, jestli existuje vůbec nějaký člověk, který když umírá, nepochybuje a může s jistotou říct, že se od narození až do smrti choval příkladně. Každý z té „správné“ cesty někdy odbočí.

František Strnad jako Faust, Vladimír Čapka jako Lucifer. (Foto: R. Šťastný)

Faust je o kontraktu, o tom, že v životě je vždycky něco za něco, a je o snaze to něco získat co s nejmenší námahou. Je to o tom úpisu, o té smlouvě s ďáblem jako zaprodáním sebe samého. Říkáte, že každý člověk někdy odbočí ze správné cesty. Důležité ovšem je, aby neztratil možnost návratu, cesty zpět na ten správný směr. Také jste někdy takto odbočil? Samozřejmě mi nejde o podrobnosti, o konkretizaci.

Ano, i já jsem se dostal a dostávám a budu se dostávat do takové situace. Většinou člověk tyhle úpisy udělá v jakési sobeckosti či pohodlnosti. Pak samozřejmě v lepším případě zjistí, že to nebylo dobré a snaží se o nápravu.

Tak s jakým cílem, nebo se snahou o jakou výpověď hrajete Fausta? S čím by měl podle vás divák z Fausta odcházet?

Já to vezmu obráceně. Do svých postav se snažím dávat něco z vlastního života, ze sebe. Když jsme mluvili o té smlouvě, znám pocity po takovém kontraktu. Jde tedy spíše o vyprovokování pocitu v člověku, který sedí v hledišti, aby si řekl: „Vždyť i já něco podobného udělal, i já jsem tenhle Faust. Můžu se ještě pokusit o nápravu?“

Věříte v to, co říká postava Starce ve hře a také postava Dobrého anděla, že nikdy není pozdě pro nápravu pochybení a špatného skutku? A že je to promítnutelné jak do životů věřících, tak i do životů ateistů?

Určitě ano. Každý dobrý skutek, každé dobré slovo se vrátí. Když například půjdu po ulici a někdo mě začne urážet, mohu se chovat stejně a skončí to tak, že si navzájem rozbijeme hubu. Nebo mohu říci: Proč to děláš? Možná to přijme, možná ne. Ale pro mne je taková reakce důležitá. Ano, nikdy není pozdě.