Rukopis ztracený ve vlaku sepsal básník Petr Hruška znova. Prý lépe

Nebylo otravné, když se vás po ztrátě rukopisu celý další rok pořád někdo ptal, zda jste už ztracený text našel? Nebo chtěl slyšet, jak jste ho vůbec dokázal ztratit? Vím, že se tak neptali jen novináři, dotaz padl i na každém vašem autorském čtení, do zblbnutí se tak ptali i kamarádi nebo známí.

Nebylo to jednoduché. Zejména zpočátku, protože mně tyhle otázky pořád připomínaly tu pro mě dost bolestnou ztrátu sešitů s rukopisem Jedné věty. Navíc jsem se nemohl ubránit pocitu, že někteří se ptají s lehkým podezřením, zda vše proběhlo vůbec tak, jak jsem uváděl. Cítil jsem, že mě někteří podezřívají z nějakého marketingového tahu.

Zní to možná blbě, ale zeptám se. Pořád si tedy stojíte na původní verzi, že jste sešity s rukopisem knihy Jedna věta zapomněl 6. ledna 2014 ve vlaku z Ostravy do Brna?

Samozřejmě. Ale nejsem ze všech těch podezření nějak vzteklý, spíše smutný. Uvědomil jsem si, že stát se stejná věc někomu jinému, tak bych možná uvažoval dosti podobně. A ten smutek pramení z toho, do jakého divadla jsme ten svět dovedli. Do jakého blázince, když v podobných situacích nás schvacuje podezření, zda náhodou někdo nedělá nějaké chytráctví, nějakou reklamní fintu.

Dneska je tedy podezřelá i obyčejná ztráta, zvláště něčeho významnějšího?

Když se ta ztráta ventiluje přes média, tak určitě ano. Medializovat ztrátu rukopisu, to byl nápad vydavatele knihy, tedy Revolver revue. Nakladatel věřil, že taková výzva může přispět k nalezení sešitů, jenže výsledkem byl hlavně velký rozruch a podezření, že jde o nějaký předem připravený holport. Cítil jsem to z každého druhého dotazu a nebylo to moc příjemné. Postupem času jich ale ubývalo a všechno pomalu přebolelo.

Až fascinující mediální zájem o ztracené rukopisy nositele Státní ceny za literaturu za rok 2013 přinesl i relativně dobré momenty. Často připomínáte, že snad poprvé v novodobé historii vysílání veřejnoprávního Radiožurnálu zazněla přímo ve zprávách poezie.

Ano, i Radiožurnál vysílal tu výzvu k veřejnosti, ale ta zpráva přitom redaktorům okamžitě posloužila k velkému rozumování. Ve vysílání se třeba vážně přemítalo i o tom, zda je vůbec možné, že si spisovatel svoje psaní nijak nezálohuje. Vůbec největší úžas, který všechny popadl, pramenil z toho, že někdo dnes ještě píše rukou. Radiožurnál se spojil s různými odborníky přes literaturu a vážně se bádalo nad tím, zda je možné, že se ještě opravdu píše rukou do sešitů a že se texty hned nepřepisují do počítače.

A jak to bylo s tou básní ve zpravodajství Radiožurnálu?

Právě před tím dumáním zazněla i jedna moje báseň v recitaci nějakého herce. A to snad bylo v dějinách Radiožurnálu opravdu poprvé, co posluchači zpravodajství slyšeli i verše. Uvědomil jsem si, že cesty poezie za veřejností musí být dnes zřejmě pouze absurdní. Kdybych neztratil rukopisy a nakladatel ztrátu neinzeroval, žádná báseň by ve zpravodajství rozhodně nezazněla.

Která báseň tam zazněla?

Jmenuje se Zprávy z domova a je ze sbírky Obývací nepokoje.

ZPRÁVY Z DOMOVA

Listopad teď bývá hledaný
jako soustrast sousedky
nad krájenou cibulí
a studený
jako večeře
Už si beru
ten silnější svetr
a pořád přestávám kouřit
Ne
nic nového
jenom jsem nadělal pár dluhů
a třetí den
tvého pobytu v nemocnici
jsem pochopil
spoustu Seifertových veršů 

maminko

Ztráta sešitů, které neměly žádnou kopii, vás ale určitě poučila. Při tvorbě nové verze Jedné věty už jste ruční zápisy přepisoval do počítače a soubory zálohoval?

Ano, proměnil jsem se podle představ oněch udivených reportérů. Ztráta mě donutila přizpůsobit se. Všechny sešity, do nichž píšu, jsem například opatřil jménem a adresou…

Tak jako kdysi, když jste si jako tramp vedl cancák a ten byl vždy podepsán?

Přesně tak, cancák měl vždycky svou adresu. Sešity, do nichž píšu, jsem si ale podepisoval poprvé. Vše jsem také přepisoval do počítače, nahrával na flešky a skoro hystericky přeposílal své ženě a několika kamarádům, aby zápisy uschovali. V úzkosti, že doma vyhoří moje pracovna nebo se stane jiná katastrofa.

Jak se kniha Jedna věta psala znova? Dalo se využít něco, co vám uvízlo v paměti z původního rukopisu?

Všechny ty věty jsou nové, ale některé z nich jsou přece poznamenané vzpomínkami na původní rukopis. Když jsem si bezprostředně po ztrátě chtěl vzpomenout na původní text, vůbec to nešlo, paměť prostě vzdorovala. Když jsem se ale časem smířil, že vše je navždy ztraceno, tak se mi občas při psaní stalo, že se něco z původní verze jaksi vyplavilo do paměti. Nějaký obraz, metafora, nálada – a tak jsem něco z toho ztraceného přece jen dostal do nové knihy.

Trochu provokativní otázka nakonec. Je nová verze Jedné věty se záznamy z roku 2014 lepší než ta navždy ztracená z roku 2013?

Autor už je asi tak psychologicky nastaven, že když něco dopíše, tak je přesvědčen, že je to právě to nejlepší. A chvíli, chviličku mu to vydrží, než ho sevřou vnitřní pochybnosti a než začne psát nový text. A já jsem teď v té malé chviličce. Osud tomu navíc chtěl, že rok 2014, který jsem do vět vtěloval, byl pro mne plný důležitých, ba vážných událostí a já se jim při psaní svých vět nevyhýbal. Snad je to vše vidět i na celku sbírky Jedna věta, kterou jsem tak trochu psal i jako příběh, či alespoň náznak příběhu, který se odvíjel sám ze sebe.

Nebyl to tedy nakonec pro vás přínos, že jste původní rukopis zapomněl ve vlaku?

Svět je cynický a ztráta je vždycky přínos.

*

ZÁPISY ZAPSANÉ PETREM HRUŠKOU V JEDNÉ VĚTĚ PRÁVĚ PŘED ROKEM

6.4.

Dubnové stromy sem vtrhly, obsadily místa na krajích, kde odstává utilitární lem našich dnů, dubnové stromy stojí náhle uprostřed citových situací, v prudkých poryvech přitakání a nesouhlasů, jejich těla s neklidnou hmotou listí se vyvalí z noci v každé štěpině světla a zase se zanořují zpátky jako přetížené lodě.

7.4.

Většina lidí by toužila mít křídla, a pak se najednou zděsí, neboť křídly se může jenom mávat, nedá se jimi nic pobrat – to dopadá směšně.

8.4.

Každá báseň musí mít v sobě krásu nepoužitelnosti.

9.4.

Angažovaná poezie: samý halas, žádný Halas.

10.4.

Opsáno dnes z cedule před bankomatem: tato samoobslužná zóna slouží pouze pro bankovní operace, je zde zakázána úschova před chladem a nepříznivým počasím…

*

Uvedení knihy Petra Hrušky Jedna věta (Revolver revue, Praha, 2015) proběhne 8. dubna 2015 ve 20 hodin v soukromém absintovém klubu Les (Střelniční ul. vedle Masarykova nám.) za účasti těchto hostů: Přemysl Bureš, Vít Adamus, Yvetta Ellerová, Ondřej Hložek, Vladimír Jaromír Horák, Monika Horsáková, Radovan Jursa, Roman Polách, Stanislava Schupplerová, Jiří Veska, kapela Ležérně a vleže i mnoho dalších. Kniha na místě v prodeji.