Brněnský Weles zaplnili Ostraváci, od Kalety přes Krupu po Svidroňovou

Kořeny literární revue Weles jsou ovšem s ostravskou průmyslovou aglomerací těsně spjaty, vždyť časopis v roce 1995 vznikl ve stínu třineckého „werku“ z popudu básníků Bogdana Trojaka a Vojtěcha Kučery. Oba však záhy začali studovat brněnské vysoké školy a redakce Welesu se tak z drsného hutnického Třinecka přesunula do kultivovaných brněnských kaváren, kde se tvůrci revue brzy spolčili s literární Královopolskou družinou, k níž patří třeba básníci Vít Slíva, Norbert Holub či Robert Fajkus.

K předání nového čísla Welesu ostravskému kulturnímu deníku Ostravan.cz došlo před pár dny symbolicky právě z rukou Víta Slívy a Norberta Holuba. Mezi několika pivy a tvarůžkovými chleby v hostinci U Poutníka v centru města, kde se nyní často potkávají autoři z různých vydavatelských okruhů (od Větrných mlýnů přes Host až právě po Weles). A Holub je dnes redaktorem Welesu a Slíva už léta bedlivým poradcem revue z pozice básnického barda.

Překvapením pro ostravského příjemce nového čísla (vlastně dvojčísla s pořadovým označením 58-59) však byla ostravská nálož poezie a prózy, jež tvoří základ celého čísla. Takže popořadě. Prvním ostravským hostem na straně 22 je básnířka Kristýna Svidroňová (ročník 1992), která Brnu vypráví o ostravských hranách paneláků, opilých ulicích a vybydlených zónách s havraními ozvěnami mezi opuštěnými garážemi.

Na straně 60 ožívá normalizační Poruba v autobiografických povídkách Ivo Kalety (1967), jenž je spoluzakladatelem již zaniklých ostravských časopisů Landek a Obrácená strana měsíce, přičemž nyní je hybatelem hospodského literárního stolního listu Posed (společně s Jakubem Chrobákem nebo bratry Hrušky). Ačkoliv jsou to črty veskrze humorné, z Kaletových povídek mamulovsky mrazí. Pionýrský dům, vánoční besídky, vítr věčně profukující Leninkou. No, brrrr!

Na straně 140 došlo na hlučínsko-ostravského veršotepce Milana Krupu (1967), jehož tvorbu deník Ostravan.cz představuje pravidelně. Tady ale malá výtka, Krupa má doma v šuplících tolik původní tvorby, že je z edičního hlediska mírně nepochopitelné, že výbor ve Welesu byl učiněn z výboru To pivo je mým topivem, jenž vyšel už v roce 2012 v pražském nakladatelství Kalich. Což o to, udělat lze i Krupův výbor z výboru, jenž je výborem z výboru. Tady je: „Odpouštím všem lidem / s ledovým klidem.“

Na straně 146 se představuje básník David Bátor (1974) se svými slezskými pijáckými morytáty. Umanutá, kořaleční, uraženě revoluční a hodně smutná poezie.

DAVID BÁTOR: MĚSTO ALBRECHTICE II

Že tu byl před lety Tlach a Kiel
a válcovna plechu jsem nevěděl
Ani to že z toho plechu vznikly
časem železárny Bohumín
Nevím nic a slunce je kartáč ocelový
Češe mi krev Hledím z oken
zažloutlé pivnice na ten Boží svět

Na straně 189 pojednání Pavla Hrušky (1961) nad fotografickou tvorbou Jana Jindra a na straně 224 recenze Stanislavy Schupplerové (1986) nad sbírkou Živorodky z pera ostravské básnířky Ireny Šťastné.

Fajne. Fajně si Ostrava vyšla do Brna, což samozřejmě neznamená, že si jí tam někdo musí nutně všimnout. Vždyť i celý nový Weles je na straně 236 uzavřen básní Františka Gellnera, která varuje před přehnaným očekáváním: „Svět, jak byl, vždy bude stejný, / život stejně beznadějný.“