Doktor Faustus v Divadle Jiřího Myrona v první půli nadchne, ve druhé mírně nudí

Velmi očekávaný titul uvádí největší ostravská činohra v překladu Martina Hilského a v režii Pavla Kheka. Důležité je zmínit i jméno dramaturga inscenace Marka Pivovara, protože kdo jiný než dramaturg (samozřejmě částečně spolu s režisérem) určuje, co z původního textu zazní z jeviště a co bude případně dopsáno.

V inscenaci je z Marlowova Fausta zachována jen část, a dopsány jsou scény na začátku hry, na začátku druhé části po přestávce a samotný závěr inscenace. To, že inscenátoři vkomponovali svůj pohled na život a smrt Christophera Marlowa do textu hry, však celkové vyznění spíše rozmělňuje.

František Večeřa a Vladimír Polák ve hře Doktor Faustus. (Foto: R. Šťastný)

Samotný začátek i celá první část do přestávky přitom diváky velmi rychle zaujme a publikum dění na jevišti sleduje se zatajeným dechem. Zásluhu na tom má především způsob scénování a velmi nápaditá režie Pavla Kheka s dobře vystavěným tempem i rytmem představení a samozřejmě herecké výkony. Co pak opravdu skvěle funguje od začátku až do konce, to je hudba Vácava Kořínka. Je plná rytmů, melodií, překvapivých zvuků, skvěle dokresluje celkovou atmosféru i jednotlivé situace.

Velmi poutavá, a to svým obsahem i formou, je scéna Michala Syrového, který na rozlehlém jevišti Divadla Jiřího Myrona postavil „panoptikum světa“. Syrového scénografie není jen statickým obrazem, ale právě naopak, je plná dynamiky a doslova hraje díky důsledně domyšleným proměnám v návaznosti na text. Dobové kostýmy Agnieszky Páté-Oldak dobře zapadají do celkového scénografického řešení. Vidět je v jednotlivých hereckých výkonech pohybová spolupráce Igora Vejsady i odborná rada Petra Nůska při ztvárnění soubojů.

Z inscenace Doktor Faustus. (Foto: Radovan Šťastný)

Bohužel ve druhé půli inscenace jakoby inscenátorům došel dech. A samotný závěr Marlowova textu s dlouhým monologem Fausta se už doslova táhne a publikum netrpělivě očekává konec. Ten sice přichází s dobrým režijním i dramaturgickým záměrem, kdy poslední slova nepronáší chór, ale postava Lucifera, nicméně po tomto překvapivém a působivém konci přichází ještě konec druhý, připsaný inscenátory, a v něm metafora vtělená do způsobu Marlowovy smrti. Srozumitelná, nicméně ne jednoznačná. Nic proti tomu, názor i přání inscenátorů jsou vždy zajímavé. Někdy však taková vyjádření bývají zbytečná.

Velmi vydařených hereckých výkonů je tu celá řada. Na prvním místě je to Robert Finta a jeho Mefistofeles (herec však hraje i postavu Ch. Marlowa). Fintův Mefistofeles je plný pohybu, je cítit čertovinou, ale je i dostatečně hrozivý. Jen zpočátku hry lze doporučit větší důraz na artikulaci (v úvodním obrazu s Marlowem a Shakespearem na jevišti). Fintův Mefistofeles však doslova vládne nad vším, co se na jevišti odehrává.

Robert Finta a František Strnad ve hře Doktor Faustus. (Foto: R. Šťastný)

Doktora Fausta hraje František Strnad. Jeho Faust je více věrohodný v první části představení, kdy herec velmi srozumitelně vyjadřuje Faustovu touhu po vědění i sarkasmus vědce nad zpozdilým uvažováním rádoby učenců či zkostnatělých církevních magnátů, nicméně ke konci jakoby Faust ztrácel dech, přibývá patosu, a ubývá přirozenosti i niterného projevu. Přesto je Strnadův výkon pozoruhodný.

Vladimír Polák hraje Faustova sluhu Wagnera a uplatňuje opět skvěle své komediální schopnosti. Podobně tak i František Večeřa v roli Robina, a Pavlína Kafková coby Šenkýřka. K výrazným výkonům patří ztvárnění postav papeže, císaře a také handlíře, ztělesněných Annou Cónovou. A nelze zapomenout na Vladimíra Čapku a jeho velmi vydařené pohybové i mluvní kreace v postavě Lucifera.

Zleva Lucie Končoková, František Strnad a Robert Finta. (Foto: R. Šťastný)

V postavách dvou mnichů jsou velmi šikovní Aleš Bilík a Jan Kovář, pohybově zajímavé výkony odvádějí Lucie Končoková (Dobrý anděl) a Tereza Richtrová (Zlý anděl). Stařec v podání Miroslava Rataje rozhodně nepatří k epizodním postavám, stejně jako sir Walter Raleigh Petra Housky. Celek doplňují Izabela Firlová v roli Heleny, zúročující zejména svůj ženský půvab, a Marcel Školout coby kardinál a rytíř.

Na Doktora Fausta se bude chodit jako na velkou jevištní podívanou. Pokud ve druhé části inscenace dojde ke zrychlení tempa a většímu důrazu na niternější projev herců, bude kvalita jednotlivých repríz zcela jistě růst a z události očekávané se může stát událost skutečná.