V Parníku hrála kapela Ladě, která dokazuje, že stárnout se dá mladě

První recitační skladbu Ohoni, ohoni, těsno jest si vyslechli diváci z nahrávky. Hadrem lešť již pětičlenná formace rozbalila své instrumentální mistrovství. Očividně dobře naladěný frontman Michael Kubesa nešetřil mezi písněmi dobrou náladou a roztomilou nemotorností. V písních si však pečlivě hlídal intonační přesnost a artikulační srozumitelnost. Kytara Petra Uviry je hlavní a nejdůležitější melodickou složkou Ladě – také v Parníku Uvira představil své neodmyslitelné zvukově vycizelované novátorství, spočívající v zaumné kombinaci krabičkových efektů, samplů, fingerpickingu s netradičními kytarovými technikami.

Spolehlivou rytmickou jistotou a spodkem kapely byl Jiří Pater, jehož basové linky vyplňovaly nižší oktávy přesnými a úspornými vyhrávkami. Za bicími exceloval Patrik Benek a perkuse obstaral Vít Halška. Mít takové dva bubeníky za zády byla pro Ladě obrovská devíza. Delší hudební plochy některých písní (Czas čti čas, Kleknu k nim, Oddech) Benek s Halškou zahalili do rafinovaných rytmických fines (s častým využitím metliček, kravských zvonců a dalších idiofonů), a co víc, nikdy si navzájem nepřekáželi. Halška zvuk písní více dobarvoval, Benek se zase postaral o invenční a sofistikované přechody, stoptimy a spolehlivou přesnost. S takovými dvěma bubeníky se projev Ladě vlastně rozmnožil o další dva melodické nástroje.

Jak bylo řečeno v úvodu, kapela představila celé album Lešť, jak leží a běží. Diváci v Parníku slyšeli zjednodušeně řečeno dva druhy skladeb. Kratší písně (Hadrem lešť, Revoluční, Hraví…) byly typické srozumitelnými texty, jednodušší formou a celkovou zvukovou oproštěností a skromností. Naopak, delší songy (Kleknu k nim, Oddech) se vyznačovaly velmi složitou celkovou stavbou, kde všechny složky hudebního výrazu (melodika, rytmus, harmonie, dynamika) jsou v podstatě neustálým nositelem pohybu, změny a podílejí se na komunikaci s básnickým textem. Také Kubesovy básně a texty se rozpínaly mezi něžnější polohou a složitějšími výpověďmi. Perličkou pak byla vynikající literární aluze na Burgessův Mechanický pomeranč, kterou osobně považuji za nejsilnější píseň nového alba.

Cíl představit celé album se kapele Ladě povedlo skutečně excelentně. Večer neměl jediné slabší místo. Hra všech muzikantů byla ukázkou dokonalého nadhledu, zkušenosti a radosti z hudby. Po odeznění všech skladeb z nového alba Lešť pozval Kubesa na pódium svého kamaráda a kolegu z Vysoké školy báňské Jiřího Bouchala, který desku slovně uvedl do světa. Jeho projev byl velmi povedený a skutečně zábavný: vypíchl fakt, že se narodilo dospělé dítě a na závěr se blýskl básní, která obsahovala trefnou myšlenku – Ladě jsou důkazem toho, že stárnout se dá mladě.

Křest ani po hodině a půl nekončil a Ladě s potěšením zabrousili i do starších vod své hudební paměti, odkud vylovili takové skvosty jako Slitování, Tvář studu, Racewall, Ostrava a V ulicích se sní. S potěšením jsem zaregistroval, že diváci v klubu reagovali velmi pozitivně i na nejdelší kompozice, které poslechem z desky nevzbudí možná tak sugestivní dojem jako kratší songy. Kouzlo Ladě funguje z alba většinou spolehlivě. Z živého podání je však znásobeno nebývalou měrou. Nutno dodat, že na výsledné kvalitě mimořádného koncertu měl velkou zásluhu dvorní zvukař Ladě Filip Fido Frank, jehož citlivé ucho a zkušenosti byly kapele spolehlivou jistotou. Zvukař Fido vytvořil v Parníku akusticky velmi příjemné, srozumitelné prostředí. Ladě jsou zkrátka fenomén. A kdo do jejich hudby spadne, tomu není pomoci.