Herec Marek Cisovský: Trest smrti pro Adolfa Eichmanna byl příliš nízký

Marku, byla vaše příprava na roli Adolfa Eichmanna v něčem odlišná od příprav na jiné role?

Nevím, asi to nedokážu porovnat…

Tak já vám něco prozradím: Na tiskové konferenci před premiérou řekl režisér inscenace Slyšení Ivan Krejčí: Díky tomu, že manželka Marka Cisovského Tereza je také herečkou našeho divadla, jsme se přímo od ní dozvěděli, že tentokrát se Marek připravoval jako nikdy před tím…

Tak když to říká moje žena, tak je to určitě pravda. Jiné to možná bylo v tom, že je to historická postava, o které jsem si mohl najít informace v nejrůznějších dokumentech. A intenzivnější příprava byla možná proto, že toho textu je fakt hodně!

Náhodou jsem zaslechl dialog mezi dvěma vašimi kolegy herci z inscenace. Jeden z nich říkal: To je masakr, ten Marek na premiéře nezapomněl ani jediné slovo…

No, snad nezapomněl, doufám, že ne. Ale Tomášovy texty se dobře učí. Jedinou věcí, která se mi stále špatně pamatuje, jsou historická data. Takže se mi stává, že zaměním březen za leden a červen za září a naopak. Pokud bude sedět v hledišti nějaký historik, dopředu se omlouvám za možnou nepřesnost. A zároveň doufám, že to pro celek zase není až tak moc důležité.

Opravdu není. Inscenace hry Slyšení není inscenací hraného dokumentu. To co je důležité, je snaha představit publiku myšlení Adolfa Eichmanna. Přemýšlel jste o něm, co to bylo za člověka?

Přemýšlel a musím přiznat, že jsem ho jako člověka nepochopil.  Poznal jsem, že to byl pragmatický úředník, velmi důkladný a zároveň sebevědomý, který plnil své úkoly, a hlavně byl hrozně ambiciózní a chtěl dosáhnout uznání od svých nadřízených…

… to jsou ale, promiňte, že vám skáču do řeči, pro úředníka dobré vlastnosti…

…zajisté. Ale já takové lidi nechápu.

Eichmann v textu v jedné chvíli říká: Nechci přísahat na Bibli, raději budu přísahat na Boha, ve kterého věřím. Jste věřící člověk?

Já jsem takový nepraktikující věřící, jsem věřící sám pro sebe. Ale pokud jde o tu Eichmannovu větu, tak si nejsem jist, jestli v té chvíli Eichmann mluví pravdu, nebo je to od něj jen účelové.

Myslíte si, že v průběhu procesu Eichmann lhal?

To je spíše otázka pro historiky.

A vy sám to chcete hrát tak, aby to vypadalo, že Eichmann říká věci, kterým sám věří, nebo účelově lže, aby se vyhnul trestu?

Já si myslím, že lhal. Jeho příběh, který ve hře vypráví před Bohem, i když Bůh jako vždy není přítomen, je jeho, Eichmannova verze. Chtěl vypadat jako člověk, který za nic nemohl, ale myslím si, že věděl, co dělá.

To je stále znova a znova pokládaná otázka: Jestli byl jen kolečkem ve zrůdné mašinerii, nebo byl jejím hlavním strůjcem a masovým vrahem, který sprovodil ze světa šest milionů lidí.

Myslím si, že byl jedním z hlavních strůjců.  Tomáš Vůjtek nám pověděl o existujících magnetofonových záznamech z Argentiny, na kterých Eichmann přiznává pravdu. Ostatně je to i v textu hry, kdy postava Eichmanna říká: Musím zcela upřímně říct, že kdybychom z těch deseti milionů Židů pozabíjeli deset milionů, tak bych byl spokojený. Nepřítel by byl vyhlazen.

Něco takového ovšem může říci jen psychopat. Cílem normálního člověka přece nemůže být vražda deseti milionů lidí …Byl Eichmann psychopat?

Možná byl. Rozhodně to byl člověk naprosto neempatický, který neměl žádný cit, ale to se mohu jen domýšlet. On to všechno bral jako svoji práci. Ostatně přímo v textu říká: Chtěli, abych jim dodával Židy, tak jsem jim je dodával. Kdyby chtěli cyklisty, dodal bych jim cyklisty. Pro něho to bylo „zboží“. Dostal úkol a pragmaticky ho splnil. Sám řekl, že když viděl na vlastní oči, co se s Židy v Rusku děje, jak je střílejí nebo dusí výfukovými plyny, tak se mu udělalo špatně a řekl si, že takhle se to přece nedá dělat a musí se najít jiný způsob likvidace.

Když tato slova zní z jeviště, diváky mrazí. Zabýváte se historií židovského národa?

V poslední době více než dřív.

Vraťme se ještě k postavě Adolfa Eichmanna. Hannah Arendtová mluví o takzvané banalitě zla. Říká, že každé zlo, i to největší a nejzrůdnější, má nakonec v podstatě jediný velmi banální důvod či podnět. Ať už strach, nebo touhu po penězích, po kariéře a podobně. Dá se něco takového najít u Eichmanna?

Myslím, že to byla ta touha po kariéře. Touha po uznání. O to mu šlo. Získat uznání za bezchybné plnění povinností, být povýšen a dostat se do těch nejvyšších kruhů.

V tom byl asi dobrý. Tedy myslím samozřejmě ve smyslu schopný a schopný všeho. Tak mne napadá, čím by člověk s Eichmannovými schopnostmi mohl být dnes?

To nechci ani domyslet. Snad ministrem, nebo špičkovým manažerem. On dokázal perfektně zorganizovat všechny věci. Následky už ho nezajímaly.

Má inscenace hry Slyšení ambice být prevencí?

Spíše má snahu připomínat věci, na které se zapomíná.

Ale v tom je přece prevence. Říká se, že ten kdo zapomene na minulost, se odsuzuje k jejímu znovuprožití v budoucnu.

Ano. Je třeba si připomínat tyhle věci, už uběhla spousta let a lidé zapomínají.

A někteří nevěří, nebo nechtějí uvěřit. Poslední věty inscenace, vložené do úst Eichmannových soukmenovců, to jsou přece věty dnes často pronášené popírači holokaustu a neonacisty.

Je to tak, popírači vždycky budou a nevěřící také. A nikdo je nepřesvědčí.

Chtěl byste popírače a neonacisty dostat do hlediště?

Toho bych se asi bál.

Jenže tahle hra je právě jim určena. To je ten paradox divadla, že občas se snaží mluvit k takovým lidem, kteří do divadla nechodí.

Ale myslím si, že i kdyby přišli, tak by nevěřili. Možná by dokonce Eichmanna uznávali a oslavovali.

Na druhou stranu ve vašem hledišti převažují studenti, a ti dostanou dostatečnou míru informací i emocí a mohou si to všechno přebrat ve své hlavě.

To je jeden z cílů inscenace. Chtěl bych dodat, že Eichmanna nechceme předvádět jako zrůdu, to by asi nebylo tak účinné. Ukazujeme ho jako obyčejného člověka, který si byl jistý svou nevinou.

Možná se dokonce skrýval v Argentině jen proto, že byl přesvědčen o tom, že je neprávem pronásledován…

Ano, to je možné. I z fotografií a záznamů z procesu jsem získal dojem, že to byl povýšený člověk, který nevěřil, že ho mohou odsoudit k trestu smrti.

Měl být proces s Eichmannem tak rozsáhlý, nebo měl být velmi rychle odsouzen a popraven? Existují výroky, že to bylo zbytečné týrání masového vraha, o kterém stejně všichni dopředu věděli, že bude popraven.

Proces byl důležitý, aby se lidé dozvěděli o činech, které Eichmann spáchal, a hlavně aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Jen si myslím, že trest smrti pro tohoto člověka byl jen velmi mírným trestem.