Vyjadřuji se raději pohybem než slovem, říká herečka Eva Baláková z Divadla loutek

SaBOTÁž, na které se podílíte jako herečka, spolurežisérka i producentka, je hodně o cestování dopravními prostředky. Připadá mi, že představení muselo vzniknout i díky vašemu častému cestování mezi Tišnovem, Brnem a Ostravou a je tedy převzaté ze života. Je tomu tak?

Téma SaBOTÁže mě napadlo, když jsem jela vlakem z Brna do Ostravy. Cestuji pořád, hlavně vlaky a autobusy. Nejdříve jsem chtěla vytvořit pohybové divadlo, které by bylo komické, potřebovala jsem jednoduchý příběh. Road movie je praktické téma, může se stříhat, přeskupovat.

Divák ve vašem představení určitě postřehne vliv němého filmu. Jaký máte vztah ke groteskám?

Ano, mám velice ráda Charlie Chaplina a pantomimu. Osobně se raději vyjadřuji pohybem než slovem. Mám ráda tanec, studuji taneční a pohybové divadlo na JAMU. Ale samotný tanec, pokud je abstraktní, mi až tolik nevyhovuje, jsem radši, když má vztah ke konkrétním věcem.

Jenom pro představu našich čtenářů, co všechno se dá pantomimou vyjádřit?

Všechno.

Například?

Pocity, situace, vztahy. Vše, co se dá vyjádřit divadlem a co člověk k vyjádření potřebuje.

A proč dáváte přednost pantomimě před slovy?

Protože pantomima je impulzivnější. Je to ale možná jen můj osobní názor. Je pro mne rychlejší vytvořit akci, než hledat slova.

Pocházíte z Tišnova, jak jste se dostala do Ostravy?

Úplnou náhodou, protože po absolvování konzervatoře v Brně jsem přišla na konkurz do Divadla loutek. Vůbec jsem nevěděla, kam jdu, neznala jsem Ostravu. Velice se mi v ní zalíbilo, lidé v divadle byli velmi příjemní, umělecké prostředí je tady moc milé, lepší než v Praze nebo v Brně, kde je větší rivalita. Tady se to vůbec neřeší. Jsem v Ostravě strašně ráda a baví mě to tady.

Vy jste ale kromě hraní ještě začala učit na Janáčkově konzervatoři, a to jevištní pohyb a taneční výchovu. Přitom ještě dálkově studujete JAMU a díky SaBOTÁži jste se i napůl stala režisérkou. Je těžké skloubit všechny tyto profese?

Je to dost šílené. Třeba SaBOTÁź je má bakalářská práce. Dva měsíce, po které jsme ji zkoušeli, jsem spala čtyři hodiny denně. Se samotnou živou kapelou jsme ji pak dolaďovali na poslední chvíli, ale Tomáš Rossi je výborný muzikant a hudbu nám skládal téměř na lusknutí prstu a všechno nám vycházelo.

Můžete prozradit něco o svých zážitcích při inscenování v Divadle loutek? Vím, že jste spolupracovala s již nežijícím klasikem loutkového divadla Petrem Nosálkem. Jak na něj vzpomínáte?

Prvním představením pro mne byla Nevěsta pro hastrmana a pak Tučňáci na arše, které režíroval ještě Petr Nosálek. Bylo to krásné zkoušení, s Janou Zajacovou jsme se alternovali, říkal nám holčičky. Všechno probíhalo hrozně v pohodě, žádný stres. Tuto hru už Petr Nosálek inscenoval v Polsku, když jsme z ní viděly fotky, tak jsme žasly, jak je té ostravské verzi podobná. Jak z nás dostal podobné aranžmá a přitom jsme si myslely, že ji tvoříme sami. Uměl herce dostrkat tam, kam jej chtěl mít, a ještě dokázal, aby si myslel, že on sám to vytvořil. Tučňáci budou mít v dubnu derniéru.

Jaké máte další plány?

Ráda bych dělala pohybové spolupráce do činoherních nebo muzikálových představení. Menší autorské pohybové věci.