Dirigent Marković zahalil francouzskou barevnost do ostravské šedi

První skladba, Španělská rapsodie M. Ravela, vyzněla pod taktovkou Aleksandra Markoviće překvapivě ploše a kontrastně nezajímavě. Nějak mi unikl smysl tektonické výstavby jednotlivých částí čtyřvěté orchestrální kompozice. Jakoby se Marković snažil jít po detailech a ztratil horizont celku. Jeho Ravel byl suchopárný, barevně šedý a monotónní. Nastudování Introdukce a Ronda capricciosa C. Saint-Saënse již bylo přesvědčivější, zejména díky dobrým výkonům orchestrálních hráčů. Ztvárnění houslistky Evy Schäferové však nebylo příliš bravurní. Schäferová zahájila Saint-Saënsovu skladbu již v úvodu drobnými rytmickými nesrovnalostmi v souhře s orchestrem – nutno však podotknout, že tady jí dirigent mohl podržet víc. Její citlivá hra a pěkný jemný tón byly v rozporu s nepřesnostmi v rychlých pasážích a zejména v akordických rozkladech. Schäferová hrála empaticky, technicky byl však tentokrát Saint-Saëns nad její síly.

C. Chaminade a jeho Concertino v podání flétnistky Isabely Brodové znamenal značnou progresívní tendenci. Brodová zahrála svůj part s bravurou a s intonační i technickou jistotou. Škoda, že ji v několika momentech zbytečně dynamicky zastínil orchestr. Výstavba frází a celkové pojetí ukázalo na promyšlenost nikoli prvoplánovou, Brodová nevsadila na techniku, ale na konkrétní pochopení skladby a vystižení jejího specifického koloritu. Její hra byla plná dynamických odstínů, krásného kulatého a hřejivého tónu, technicky se nedopustila žádných přehmatů. Škoda, že si dirigent Marković nepohlídal vyváženost celkové dynamiky.

Čtvrtá symfonie B. Martinů v podání orchestru mladých, kterým sekundovali členové Janáčkovy filharmonie, byla zvláštní. Mladí hudebníci své výstupy zvládli, ale celku chybělo jasnější a komplexnější nastudování. Nepochybuji o tom, že výkony orchestrálních hráčů byly v souladu s obvyklým interpretačním územ (marginálie by se našly, ale ty se mnohdy najdou i na koncertech profesionálů). Výkon dirigenta však byl na pováženou. Markovićovo provedení se koncentrovalo na velká gesta, v sledování partitury byl místy bezradný. Hudba Bohuslava Martinů si žádá explicitní hudební myšlení, inteligentní přístup a hluboce prožitou empatii. Tyto atributy jsem bohužel v nastudování nenalezl. Rozporuplný pocit z dirigentova pojetí nesmazal ani značný výčet jeho úspěchů, uvedených v programu k tomuto koncertu.

Zdá se, že orchestr mladých se umí připravit na zkoušku hudební dospělosti dobře. Teď jen najít ještě dirigenta, který jim dokáže být oporou a vytěžit z hudby maximum. Vím minimálně o dvou mladých ostravských, kteří by nastudování zvládli lépe. A nemusí se proto chodit ani do Brna.