Jiří Sedláček se po infarktu vrací na jeviště a říká: Netušil jsem, jak skvěle chutná pohanka

Po dlouhé a nedobrovolné přestávce způsobené vážnými zdravotními problémy se vracíte na jeviště. Debata na tak citlivé téma nemusí každému vyhovovat, vy se ale rozhovoru o vašem infarktu nevyhýbáte…

Ne, protože, vlastně ani není co tajit, všichni o tom vědí, stalo se to a svým způsobem může být tato událost i poučná.

Kdy a kde se to vlastně přihodilo?

Bylo to po letních prázdninách, kdy jsem se vrátil z pobytu v lázních v Karlově Studánce, kde jsem si léčil astma. Nástup do divadla začátkem září byl v pohodě a bez problémů, ale pak jsme měli s mou kapelou Moby Dick koncert ve Tvarožné Lhotě. Festival Na vodě, kde plaval ponton jako pódium, krásné a velmi příjemné prostředí. Hrál s námi i Fleret a jiné kapely. Koncert byl super, vše dopadlo skvěle, ale…

… ale něco přece jen nehrálo…

Balili jsme aparát a najednou si říkám, co mě to na prsou tak pálí? Je fakt, že na nás při koncertu pouštěli hustý dým, takže jsem to přičítal nějakému podráždění, vytáhl jsem inhalátory, nafoukal se a balil dál. Jenže cítil jsem, že mám něco s rukou. Kupodivu s pravou, při infarktu bývá totiž zasažena většinou levá. A tak si říkám, jasně, hrál jsem na kytaru a v mých letech už by to mohla být únava materiálu, jasně, dobrý. Ale proč se tak potím? A protože mám i cukrovku, říkám si, aha, glykemický šok… Baskytarista mi ochotně nabídl čokoládu a od svého syna, který nám bubnuje, jsem si vzal na zapití Mirindu.

Jenže to jste asi udělal úplně špatně…

Já ale nepoznal, o co jde. Prostě jsem tam seděl, baštil čokoládu a zapíjel ji sladkým. Jenže pak už nešlo ani sedět, ruka začala bolet tolik, že jsem nevěděl, kam s ní. Taková bolest, že kdyby mi ji v tu chvíli někdo utrhl, tak budu rád. To jsem v životě nezažil. Srazili mi dvě lavice, ať si lehnu. Ani ležet nešlo. Tak se kluci rozhodli, že se pokusí najít doktora. A pořád běžel čas. V tu chvíli, je to totiž hlavně souboj s časem, pacienta je nutno co nejrychleji dopravit do nemocnice. A doktor nebyl nalezen.

Zdá se, že jste zůstali pěkně na holičkách…

Tvarožná Lhota je sice nádherná, ale bez civilizačních vymožeností. Parkovali jsme na vysokém kopci, co tři kroky jsem musel stát, a to mě ještě z obou stran podpírali. Jeli jsme směrem k Veselí nad Moravou, kde už byla odbočka k nemocnici. I když měli zhasnuto, naštěstí tam fungovala rychlá pohotovost. EKG, kapačky do žíly, pod jazyk dali asi 6 tablet nitroglycerínu, tam jsem se dozvěděl poprvé, že mám infarkt. Navíc jsem se obával, že mám mrtvici. Když se mě totiž na něco ptali, tak se mi začal motat jazyk. Říká se, že při mrtvici člověk blábolí. Ale třeba hlava mě vůbec nebolela, akorát jsem se pořád potil. Lékařský tým dostal informaci z Brna, kam poslali výsledky z mého naměřeného EKG a které bylo nejblíž, že už je docela velká časová prodleva. Takže rychle do Hodonína na heliport a vrtulníkem do fakultní nemocnice.

Vnímal jste situaci kolem sebe, nebo jste raději vypnul?

Octl jsem se ve stavu mezi mdlobou a spánkem a v duchu jsem si říkal, že nechci usnout, ale že chci bojovat. Domlouval jsem se s tím nahoře, že bych tady přece jen ještě rád pobyl. Nakonec jsem celou cestu probděl. A byla to zvláštní zkušenost, kdy jsem mohl pozorovat, jaké to v tom vrtulníku je. Jak člověka zasunou do toho ocasu, doktoři mají přilby, protože motor vydává šílený hluk, takže mají svou znakovou řeč. Poté, když jsme přiletěli do Brna, tak to bylo jako v závodním boxu Formule 1.

To zní přímo jako z filmu…

Stál tam připravený personál a každý věděl, co má dělat. Tam jsem nekompromisně rozhodl o své vůli o poslední věci, kterou jsem mohl ještě udělat, a sice že to své tlusté pozadí přenesu sám z lůžka na lůžko. Sestřičky říkaly: Ne, ne, ne. A já: Podívejte se na mě, to přece nejde… Postel, na kterou vás pak přenesou, tak ta už vám zůstane na furt, na té vás převážejí, operují, odvezou vás s ní na jipku, pak na oddělení, prostě je to „vaše“ postel.

Takže s touto čtyřkolkou jste si začal nadlouho tykat?

Nejen to, ženské mě odborně připravily na takzvanou katetrizaci, což je ta lepší varianta, protože se neřeže hrudní kost, ale dělá se operace přes tepnu od třísla nahoru nebo přes žílu v ruce. Mně to dělali rukou, což je úžasné. Do žíly vám umístí speciální dutou pružinu, skrz níž se odsávají tromby a pouští se jí tekutina na rozpuštění sraženin. Pak přes ní dopraví takzvaný stent, což je taková pružinka se splasklým balonkem, který se nafoukne a ta protézka vyplní ucpanou cévu, takže je průchodná, což jsem mohl pořád sledovat na obrovské obrazovce. Doktor s vámi neustále komunikuje: Pane Sedláčku, nadechněte se, zadržte dech, chcete vidět ty tromby? – No tak mi je ukažte… Zákeřná žlutá háďátka.

Jak jste u toho měl pocity?

Představte si lokální umrtvení a něco ve vás putuje. Divný pocit, ale byl jsem nadšený, že takováto šetrná metoda vůbec existuje. Ale na jipce druhý den umřel jeden pacient, za dva dny další, takže není jisté, že je operací nutně vyhráno. Doufám, že už na něco takového nepůjdu, je to svým způsobem pro mě i poučení. Na jipce mě intenzivně hlídali, měl jsem na sobě pětadvacet šlauchů. Ptali se mě, jestli bych souhlasil s určitým výzkumem, takže místo deseti mi jich dali pětadvacet a tři dny, že mě budou monitorovat, ale že to většinou nikdo nevydrží. Minimální pohyb, problém byl už jenom otočit se z boku na bok. Co půl hodiny se měřil automaticky tlak, takže se člověk moc nevyspal.

Trochu nemocničního humoru byste tam neměl?

Pan profesor Špinar, vynikající specialista mi připadal smutný. Využil jsem okamžiku, kdy se mě ptal, jestli mám doma nějaké rizikové faktory. – Ano mám: Tři vnučky! – V tu ránu se zlomil v pase a celou dobu se smál.

Strašlivě znějící slovo je ten infarkt, jaká byla vaše zkušenost?

Lekl jsem se a zároveň jsem cítil velký pud sebezáchovy. Nepochyboval jsem, že to přežiju. I když mi pak řekli, že to byl v podstatě zázrak, protože prodleva mezi infarktem a hospitalizací byla moc velká, tři hodiny. Odumřela mi část srdečního svalu a teď jedu, jak se říká, na 45 procent. Říkám si, že je to druhá šance a měl bych se nad sebou zamyslet. Člověk sice žije duchovně, ale tělo občas strádá, dopřává si spoustu věci, které ho v podstatě pomalu zabíjejí, aniž si to je ochoten vůbec připustit. Dříve jsem jedl pouze gothaj nebo eidam, dnes už to nedělám… Byl jsem zvyklý vydat ze sebe stoprocentní výkon a pak jsem se také náležitě odměňoval – hodně jsem ponocoval, nešel jsem spát dříve než ve dvě ráno. A když jsem šel spát dříve, třeba o půlnoci, tak jsem nedokázal usnout. Jenomže najednou jsem vlivem infarktu musel zůstat skoro tři čtvrtě roku doma.

Jak to bez vás zvládali v Národním divadle moravskoslezském? Nechtěli vás co nejdříve zpátky? Přece jen jste velká herecká opora.

Nikdo na mě netlačil, vše bylo alternované. Shodou okolností jsem ale už 31. ledna hrál své nejtěžší představení, Donaha. Říkal jsem si, že budu opatrně zkoumat své tělo, ale vše bylo absolutně v pohodě. Přitom jsem měl na jevišti nové partnery, se kterými jsem dříve nehrál… Vše dopadlo, díky Bohu, na jedničku! Pomalu se vracím, ale novou inscenaci bych měl začít zkoušet až v květnu.

A jaké jste si z toho šokujícího nemocničního stavu vzal poučení?

Snažím se více naslouchat svému tělu a chci mu vyjít takříkajíc naproti. Manželka zahrnula do našeho jídelníčku pohanku, netušil jsem, jak může být chutná. Anebo kuskus, vynikající. Omezujeme mouku, pečivo, omezil jsem i pivo. Ale náhodou jsem objevil, že existuje i dietní pivo (smích). Piju vodu, neperlivou, dříve jsem měl rád jemně perlivou a vychlazenou, ale pro žaludek to zase tak dobré není. S ponocováním se snažím přestat, i když mám fůru nápadů – hodně píšu a v noci je největší klid. Vůbec bych se nebránil vydání nějaké knížky, třeba poezie nebo povídek. Šuplíky přetékají…

Zrcadlí se v nich i vaše operační zkušenost?

V jedné povídce ano. Pracovně se zatím jmenuje Katetrizace Moby Dicka, protože Moby Dick je název mé kapely a katetrizace je druh operace přes žílu. Mám to i jako terapii, vypíšu se s toho. Ale mám mimo jiné i velice barvité sny, které mě tu a tam inspirují.

Můžete je popsat?

Měl jsem bohužel i jednu zlou noční můru, podle manželky jsem strašně křičel ze spaní. Ale to jistě souvisí s traumatem, které jsem prožil. Ty sny jsou absurdní a neuvěřitelné. Třeba hrajeme divadlo a v publiku je mafie, na rautu pak ten největší mafián. Začne hrát na kytaru a já mám takový zvyk, že kdykoliv slyším nějaký akord nebo zvuk, tak zazpívám: Yesterday…. Je to takový můj fór. Všichni to o mně vědí. Ale v tom snu ten mafiánský boss úplně zbrunátněl, co jsem si to dovolil, a rázně poručil – Ruku! Čekal jsem, který prst mi uřežou. A pak se dívám, že mi všechny prsty na ruce nařízli v polovině, že se odchlipovaly jako bagety a mezi ty půlky mi dali kolečka salámu. Kamarád mi to ještě posolil, jakože dobrej fór… No prostě člověk tohle nevymyslí.