Sylvie Krupanská: Předobrazem pro postavu Štěpánky Kiliánové byla moje maminka

V České republice existují dvě ankety oceňující práci herců a divadelníků – jsou to Ceny divadelní kritiky, které do loňska nesly název Ceny Alfrédy Radoka, a Ceny Thálie. Vnímáte mezi nimi nějaký rozdíl?

Thálie jsou honosnější, mají přenos v televizi, ceremoniál probíhá v Národním divadle, a někdejší Radoky, dnes Ceny divadelní kritiky, udělují odborníci, specializovaní novináři, divadelní teoretici a vědci. Já si vážím obou ocenění, taková vážnější mi přijde anketa kritiků, ostatně účastnilo se jich letos, jestli se nemýlím, snad šedesát sedm.

Na druhou stranu Cenu Thálie udělují vlastně herci hercům, a to už je co říci, když vás kolega nebo kolegyně vzhledem k rivalitě, která v zákulisí divadla jako takového panuje, takto ocení …

To ano, to je pravda.

Pojďme k postavě Štěpánky Kiliánové. Když jste se dozvěděla, že ji budete hrát, znala jste slavný film Juraje Herze s Petrem Čepkem a Ivou Janžurovou, která ztělesnila právě Štěpánku?

Film jsem si nepamatovala, i když jsem věděla, o čem to je. Knížku jsem si přečetla, film jsem si během zkoušení nepustila. Ale knížku jsem si přečetla ráda, právě proto, abych tam nachytala něco k postavě. To dělám často, když mám postavu z nějakého románu, ráda si ten román přečtu, aby mi něco neuniklo. Abych získala maximum informací. Pak se mi lépe tvoří.

Byla vám postava Štěpánky osobně blízká?

Já nejsem Štěpka. Nedokázala bych asi být tak obětavá, tak tolerantní. Ta její oběť je až životní. Ale ta postava mi hned po přečtení připomněla moji maminku, která se dodnes stará o moji babičku, která má už 103 léta. Maminka byla v rodině vždy tím stmelovacím prvkem a často chodí až téměř za hranici toho, co může dát. Právě proto se stala mým předobrazem pro postavu Štěpky.

U této postavy je klíčový vztah k manželovi. Ovšem chtít po dnešní ženě, aby se takto obětovala, ba dokonce aby jen pochopila jednání a chování Štěpky vůči Pavlovi, to už snad vůbec nejde. Myslíte si vy sama, že je to dobře, když se žena rozhodne takto úplně se obětovat pro svého muže?

To je těžká otázka… Já snad takto ani nedokážu odpovědět, jestli je to dobře nebo špatně, to je individuální záležitost. Když se člověk obětuje s láskou, když mu dělá radost starat se o druhého, tak nelze říci, že je to špatně. Možná je to právě dobře.

Jsou diváci, kteří se do divadla chodí jen pobavit, jsou však i tací, kteří se třeba nechávají divadelními postavami inspirovat pro reálný život. Co vy takovým divákům chcete říci svou Štěpánkou?

U ní je hezké to smíření. Snažím se ji hrát jako silnou ženu. Jako ženu, kterou všechno to, co prožila, zocelilo, dostalo ji jakoby na vyšší lidskou úroveň. Kdyby si toto divák odnesl, tak bych byla moc ráda. Že všechno zlé a těžké v životě nás někam dál posouvá. Kdyby se Štěpka nestarala o Pavla, kdyby nepřinesla tu svoji oběť, tak by v životě nebyla tak silná, byla by možná lehkovážná. Myslím si, že všechno, co se nám v životě stane, má svůj účel a důvod.

O herectví se říká, že je to těžká profese právě z toho důvodu, že postavy, které herci hrají, jim takzvaně vstupují do života. Stává se vám to?

Ano. Když se blíží premiéra, tak se mi ve snu zdává, že zkouším, dokonce někdy přijdou i nápady, co bych ještě mohla udělat …

Já se ptám ještě na něco jiného: jestli vám ta postava vstupuje do života, aniž byste chtěla.

Tak to spíš by mohl říci můj partner.

No právě partneři tohle nemají moc rádi. Říkají někdy: Prosím tě, co to děláš, jak to mluvíš, tohle přece nejsi ty, ale postava, kterou hraješ…

Můj partner mi často říká, že doma hraju, ale já si to nemyslím (úsměv). Myslím si, že jsem to pořád já. Jen mám někdy chvíle, kdy se zamyslím a myslím na práci. Nedokážu se od divadla tak úplně odstřihnout, jak by někdy bylo potřeba. Já se snažím, aby se mi tohle nestávalo. Ale často si práci tahám domů. Když se mi daří, tak jdu domů taková radostná, a když se zkoušení podle mé chuti zrovna nedaří, tak jsem víc zamyšlená a doma mlčenlivější. Ale to byste se opravdu musel zeptat mého partnera.

Jste na mateřské, loni se vám narodilo dítě. Užíváte si to? Nebo jste byla netrpělivá a těšila jste se na jeviště?

Ne, právě naopak. Já jsem pět měsíců nehrála. Na jednu stranu jsem se těšila, na druhou jsem měla obavy, jak to budu zvládat. Naštěstí to skloubit jde, a díky té téměř půlroční pauze jsem získala trochu větší nadhled nad mojí prací. Byla to vlastně největší pauza v mém životě bez divadla. Pak když přišlo první představení, tak jsem si sedla v šatně a říkala si: Ty jo, to je adrenalin. Po půlročním klidu to bylo jako bych skákala bungee jumping. To bylo něco.

Máte chlapečka Mikuláše. Máte nějakou představu, čím by mohl být?

Já bych chtěla, aby z něho byl šťastný člověk. Ať si dělá, co ho bude bavit. V tom všem ho budu podporovat.