Víkendová chvilka poezie: Natálie Paterová už píše méně bolestnou strunou

Za jednoho z největších domácích básníků považuje čtyřiadvacetiletá Natálie Paterová mistra Vladimíra Holana, jeho sbírku Bolest zná prý nazpaměť. A na jejích verších z první sbírky s názvem Uvnitř kosti duha (Protimluv, 2012) je to poznat: „Mršina noci do vsi hozená. / Něha za humny./ Den na ni čeká…“ Holanovskou „bolest“ ale Paterová nenapodobuje, osud totiž básnířku těžce vyzkoušel, sama si ji prožila.

Celá léta harcovala po nemocnicích, když se jí lékaři snažili zbavit následků ochrnutí po dětské mozkové obrně. „Před lety se jedna operace hodně nepovedla a měli mi amputovat nohu,“ vypráví. Další zákrok jí umožnil postavit se alespoň s berlemi. „Často jsem bývala na dně. Žila se smrtí v závorce a to tě odliší od vrstevníků, kteří řeší jen vztahy, večírky a módu,“ rekapituluje svoje studijní léta na humanitním gymnáziu v Ostravě-Zábřehu.

Vždycky si ale hýčkala sen, že se jednou literaturou uživí a teď už k tomu nemá daleko, studuje bohemistiku v Olomouci na Univerzitě Palackého a ve studiích bude pokračovat na Univerzitě Karlově. A mimochodem, kromě poezie píše občas i prózu. „Nikdy bych nechtěla sklouznout do nějakého vieweghovského stylu, na druhou stranu si ale nedovedu představit, že bych si vydělávala jinak než psaním.“

Lapidárně řečeno, Natálie Paterová literaturou žije! A navíc v partnerství s jedním skvělým básníkem, takže bolestné časy strávené ve Slezsku prosvítilo pražské slunce. A básnické struny, jejichž originální tóny učinily z poetky nepřehlédnutelnou autorku v nejmladší české básnické generaci, teď zní i méně temněji než v prvotině.

NATÁLIE PATEROVÁ: HLAVNĚ NIKDY NELŽI

*

Potkám ve vlaku postižené dítě
a jímá mě hrůza prosím tě
ať se mi nenarodí
a co když
oni jsou ti postižení takoví přítulní
mrká spiklenecky ta cizí matka
na mého muže jako kdyby
se potkali dva pejskaři
se stejným čoklem na vodítku
vidíš jsme stejní
prosím tě ať se mí nenarodí
budu ho ve vlaku držet za ruku
a pomalu říkat vyjeli jsme z Ostravy musíme do Pardubic
bude mu třicet a nebude vědět
co je láska co
když.

*

Když jsem byl kluk
máma křičela na tátu
protože asi udělal něco nějak špatně
špatně za války podívej
co jsi ze mě udělal
křičela
já jsem se nikdy na nic
neptal nikdy jsem se nic
nedozvěděl
protože čím víc
se ptáš tím víc chceš
vědět přestaň se ptát přestaň
být kulturní staň se
zvířetem
a hlavně
hlavně nikdy nelži
hlavně nikdy nelži
i kdyby ti to mělo
utrhnout hlavu
říkával táta

a to je všechno
co mi zůstalo.

*

/pro J./

Vítr od Jónského moře
zaklekl ti do zátylku
a přitlačil tě k zemi
tak tedy dobře – dýchej krásu
obracej kameny
miluj
nechej si jimi vyhladit tvář
k nepoznání.