Nacistický zločinec Adolf Eichmann žije! Jmenuje se Marek Cisovský a bydlí v Aréně

Autorská hra Tomáše Vůjtka v režii Ivana Krejčího, která měla v sobotu premiéru, sice stojí na strhujícím hereckém výkonu, ale zároveň neříká nic přelomového. Jen konstatuje. Eichmannové žijí i dnes, jenže na jevišti má přednost jejich minulost. Divák se tak ocitá před historickým dokumentem, který by směle mohl vyplnit mezeru mezi pravidelným vysíláním na ČT2, kde patří fakta kolem 2. světové války již mnoho let ke spolehlivým diváckým magnetům.

Slyšení je závěrečnou částí trilogie her oceňovaného ostravského dramatika Tomáše Vůjtka. První z nich S nadějí, i bez ní, pojednává o paradoxních osudech manželky popraveného komunisty Rudolfa Slánského, druhá pod názvem Smíření ukazuje protikladnost historických faktů během odsunu Němců z poválečného Československa.

K divákům se zatím dostala první část inscenovaná v Komorní scéně Aréna, v níž exceluje herečka Alena Sasínová-Polarczyk a která má i svou televizní verzi. Slyšení mělo nyní premiéru opět v režii uměleckého šéfa souboru Ivana Krejčího.

Tomáše Vůjtka fascinuje divadlo dějin, které je mnohdy plné paradoxů, stejně tak v případě Adolfa Eichmanna, který na jedné straně popíral při oficiálním procesu v Izraeli, kam byl unesen, svou vinu, ale na straně druhé při soukromém rozhovoru v Argentině s jedním novinářem zalitoval: „Nesplnil jsem svůj úkol pořádně, mohli jsme udělat víc.“ Na mysli měl přirozeně důkladnější vyhlazení Židů.

Marek Cisovský a Vladislav Georgiev. (Foto: Roman Polášek)

Příběh je vyprávěný v soudní síni. Před kým? Před Bohem? Diváci v roli soudců? Ať lid rozhodne…

Adolf Eichmann, hlavní iniciátor řešení konečné židovské otázky, má svou vlastní verzi skutečnosti. Touží ji přednést Bohu, ten ale nepřichází. Eichmann cestuje po evropských městech, ale Bůh stále nikde.

Jako první se na jevišti objevuje Vlastička (Petra Kocmanová), česká služka, která je přesvědčená, že se Bůh schovává a všechno uslyší – stačí, když Eichmann spustí. „Ale kterou verzi?“ dotazuje se postarší muž. „Řekněte všechny, on si vybere,“ odpoví suverénně Vlastička.

Doposud prázdná síň se zaplňuje historickými fakty, osudy, protiklady. Přicházejí účastníci zkušebního židovského transportu, který byl vypraven z Ostravy 18. října 1939. Protože do Polska, kam byli Židé deportování, to bylo z Ostravy nejblíže. Fakta, fakta, fakta, jako kdyby divák listoval historickou příručkou. A všechna zaznívají od herců přímo čelem k publiku, které je automaticky postaveno možná do role poroty, ale spíše přihlížející masy, která si má udělat vlastní názor.

Scéna z inscenace Slyšení. (Foto: Roman Polášek)

Ve finále Eichmann tvrdí, že je nevinný, Židé jsou pro něj něco jako cyklisté, anebo cokoliv jiného, po čem je zrovna poptávka. Prostě svědomitý úředník, který se snaží maximálně vyhovět zadání. Kterého nezlomí ani vlastní únos a ještě na popravišti je ochoten o svém osudu s usmívajícími se koutky úst Marka Cisovského prohlásit: „No není to jako z Kafky?“.

Téma Slyšení se zdá natolik šílené, že se jej režisér Ivan Krejčí rozhodl představit v co možná nejasketičtější formě. Situace jsou často antidramatické, spíše jako rozhlasová hra, kde hlavní důraz má slovo, Eichmannův „protikladný“ monolog a přitakání ze strany historie.

Z inscenace Slyšení. (Foto: Roman Polášek)

Přesto jsou tady skvělé herecké výkony a mrazivá scénografie Milana Davida. Nechybí ani dva ilustrační fragmenty z dokumentárních záběrů s Adolfem Hitlerem během sjezdu NSDAP. (poznámka na okraj: Škoda, že tam místo nich není vidět i záběry z procesu s Eichmannem, které byly pořízeny).

Základ divadelní askeze přináší samotný prostor, ve kterém se Slyšení odehrává. Na první pohled strohé kulisy, prázdné židle, podlouhlý stůl zakrytý látkou, místnost s vysokým stropem, potažená černými závěsy, a úzkost vzbuzující nasvícení. Kostýmy Marty Roszkopfové vycházejí z pečlivého studia historických faktů a náš český Adolf Eichmann je i díky obleku, bílé košili a tmavomodré kravatě k nerozeznání od svých známých vyobrazení.

Záměrnou strohost inscenace Slyšení narušují některé typy postav blížící se ke karikatuře a také ilustrační způsob mlácení Židů (Vladislav Georgiev), nechybí váleční hrdinové, složeni z Židů z prvního ostravského transportu (Ondřej Malý, Pavel Cisovský, Josef Kaluža) a další dějinné „paradoxy“.

M. Cisovský, J. Kaluža a A. Čuba. (Foto: Roman Polášek)

Sugestivní hereckou studii úřednického zla nabízí Marek Cisovský, který je natolik ponořen do tématu, že získává skutečné eichmannovské mimikry. S úspornými, vybranými a povýšeneckými gesty a v charakteristických brýlích se silnou obroučkou jej mrazivý úsměv v kamenné tváři neopouštěl ani dlouho po diváckém potlesku na sobotní premiéře.

Škoda že některé postavy jsou jen na úrovni karikatury, jako třeba služka Vlastička, promenádující se v kradeném židovském kožichu a odkazující na prašivou povahu Čechů, co vychytrale přitakají, kde je třeba, a když na to dojde, tak si rádi utrhnou svůj žvanec nebo vychlastají, co jim přijde pod ruku.

Eichmannovi kolegové Hans Frank (Albert Čuba) a členové SS (Petr Panzenberger, Šimon Krupa) mají v inscenaci funkci zadrhnuté gramodesky, která v duchu všeobecné absurdity neustále opakuje totéž – fakta vedoucí k Eichmannovu povýšení anebo tvrdošíjné popírání viny. Zejména díky Albertu Čubovi, jehož umanutý Frank papouškuje, že Osvětim přece neležela na jeho území, se do Slyšení vkrádá specifický humor, jehož černá ironie dává Tomáši Vůjtkovi právě onen paradoxní rozměr, na který chce upozornit. Všechno co tady vidíme, přece neskončilo, a jak fascinovaně prohlašuje Eichmann na popravčí stolici: „Stále trvá!“

Slyšení je divácky těžké sousto. Po zhlédnutí ale v divákovi musí hlodat pocit, že to přece už někde někdy viděl, pokud zrovna nepatří k nejmladší generaci, která potřebuje svůj první intenzivnější výklad z historie.

Samozřejmě všechno trvá a principy se stále vracejí na scénu. To ale přece dobře víme, nebo snad ne?