Umělci se v Bezručově sadu přežrali jitrnicemi, ale dostalo se i na chodce a bezdomovce

Podstatou pouliční performance bývá překvapení. Umělec to prostě rozbalí někde na náměstí a těší se z reakcí náhodných diváků. Ve středu odpoledne v Bezručově sadu to je kapku jinak. I díky deníku Ostravan.cz se o akci Martina Zeta dozví celá místní výtvarná komunita a dochází ke srocení ostravské bohémy.

Píše se 25. únor, výročí komunistického puče z roku 1948, takže náhodní kolemjdoucí mohou mít pocit, že jde o nějakou antikomunistickou demonstraci extravagantně oblečených studentů a umělců. Opak je pravdou, Martin Zet v Bezručově sadu na chvíli vykouzlí komunismus. Jitrnice, kyselé okurky i chléb se totiž podávají gratis.

Umění pro všechny: Jitrnic byl dostatek. (Foto: Ivan Mottýl)

Úplně bez připomenutí se ale výročí takzvaného „Vítězného února“ neodehrává. Martin Zet kosou krájí chléb, což je možno chápat jako odkaz ke konfrontaci dělníků (chléb) a hroutící se demokracie (rozviklaná kosa) právě v roce 1948. Ale ani tak jednoznačné to není, neboť umělec touto scénkou inscenuje i svůj dojem ze slavné Drdovy pohádky Dařbuján a Pandrhola, která vypráví o hladu, lakomství i nesmrtelnosti.

Martin Zet (uprostřed) krájí chleba kosou. (Foto: Ivan Mottýl)

Najednou až moc symbolů, takže filozofové z řad diváků dumají a dumají. A kosa se kýve, podvědomím se nesou i Bezručovy verše:

Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Budeš jim otcem a budeš jim matkou?
Myslíš, kdo doly má, má srdce taky
tak jak ty, Maryčko Magdonova?

A přece je tu dnes dárce, který zachraňuje i Maryčku Magdonovou. Osmělují se i umělci a zabijačkové speciality mizí v břiše výtvarníka Jiřího Surůvky i fotografa Jirky Šiguta, totéž se stane galeristovi Milanu Weberovi nebo literárnímu teoretikovi Pavlu Hruškovi, načež všichni nad zahnutým střívkem biblicky dumají: „Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný!“

A konečně přicházejí i náhodní chodci a několik bezdomovců. Nechápou tuhle charitu, nad dary však zásadněji nepřemítají. Hlad je hlad. Uplyne hodina a umělecký manažer Galerie města Ostravy PLATO Marek Pokorný odpovídá na dotaz jistého novináře, který se zajímá, zda se při této performanci odehraje ještě něco podstatného. „My děláme umění bez pointy,“ odvětí Pokorný.

Nabídka jitrniček gratis v Bezručově sadu. (Ivan Mottýl)

Někteří umělci jsou možná přejedení, to ale také není pointa. Tečkou za celou performancí je až hlas nadšeného penzisty, který bydlí v Bezručově sadu v paneláku. Ten si akci nemůže vynachválit a srdečně se loučí upřímně řečenou větou: „To je tak krásný počin, že to snad ani není pravda.“ A přece to byla pravda, nebo snad jen performance?