Víkendová chvilka poezie: Irena Šťastná píše o beznaději šichtovních autobusů

K poezii přivedl Irenu Šťastnou středoškolský učitel Jiří Hruška z Gymnázia Pavla Tigrida, sama se v té době viděla v Nohavicově slavné písni o mladých básnířkách. „Z té jsem byla úplně na větvi,“ vybavuje si. Později na univerzitě při studiu literatury spíše trpěla. „Klasiky nám do hlavy tlačili dost nechutně,“ vzpomíná docela nerada.

Ve své poezii umí být dosti „slezská“ i dosti „selská“. Hrdost na rodokmen ze slezských Dobroslavic se u ní střídá s úvahami nad prokletím vlastního rodu, jak o tom také jednou přemítala třeba v následujících verších: „Krajino: / máš ztuhlé boky po zimě / i paže z vlnitého plechu. // A vnukům bude úplně jedno / na kterém zelenkavém kopci / na kterém hrudkovitém hřbitově / nahřejeme zemi.“ A to dole pod Dobroslavicemi ještě tepe divoká Ostrava, do které se musí „brzkým autobusem“ na šichtu.

Básnířka poskytla kulturnímu deníku Ostravan.cz rukopis připravované knihy Sen o třetí plíci, z něhož jsme vybrali tři texty. A mimochodem, ty 200 let staré smírčí kříže, o kterých je v jedné z básní řeč, ty stojí u silnice právě v Dobroslavicích.

IRENA ŠŤASTNÁ: SEN O TŘETÍ PLÍCI

***

Brzký autobus
s muži dělníky
uboze uvyklými
syčení dveří
na pravidelných zastaveních
s osleplým pohledem
nové šichty
zčeřeným ranním lógrem
kde žena je neumístitelná
kde žena je pouze
z večera překlopená
do mokvavého oparu
jako vadnoucí řepka dodýchává
vlaje za vozem padá na krajnici
neboť vše je vodnaté jednoduché
jako tihle muži s vyprázdněnými víčky
popelníků vzpomínek každého jitra
aby zítra zase nanovo:
nastoupit zírat vézt se
syčení pozdrav kafe
a včera bylo i něco se ženou.

***

Dva smírčí kříže
palec a malíček vsi
dvousetletá stráž.

Pocestnému
jako huse
nacpou do krku
knedlíky křivd
celého selského rodu
sotva zavadí o jejich dceru.

Posune se čas.

Jednoho dne
kdy mraky zatlačí
kolena k zemi
sevřou toho muže lány.
Uvízne v tlapě žita
ovsa kostnatém stéblu ječmene.

Unikne až meliorací
po břiše sténající
bez pozvednuté paže
na rozloučenou.

Nikdy už tudy nepůjde.

***

Bydlíme zabezpečeni – ze čtyř stran lesy – je žádoucí: chodit okolo – výhradně po lemech – soustruhovat teritoriem – být pokojný a bláhový – ne do křovisek – nehledat pěšiny s otlaky lesního hlomozu – ale jakou že šíji má táhlý srnčí krk?

Lze se spustit výhradně shora – po tónu sovího houknutí – táhlé tmavolisté liáně ozvuku – skočit mezi husté stromy – překulit na bok jehličím – zaúpět dopadem všech předků – načež se nám jejich minulé operetky – i s výkřiky – vzpříčí v bubíncích – těmi přebujelými úvody.

V přikrčení se rozhlédnout pokřivenými smrky – nikde hlesu – monokultura bez zimoviště – tu se zjeví: hlavy pomocných dělníků – vykukují střídavě z výkopů – krompáč nad hlavu a zpátky dolů – tihle zde patří?

Pátrám po své rukojeti – avšak není k mání – chci se také nechat – na pár let – najmout – zamrazit do zapovězeného teritoria – nemuset sledovat cestu zpátky – nenadskakovat nad hřbety bachyní – neupadat do jejich rozměklé srsti – neboť má v sobě napořád – obtisk každé stopy – z předchozího času – chci objevit vaz srny i lesa – a vytratit se odevšad.