S Hanou Fialovou o hlavní roli v Sunset Boulevard i o nominaci na Cenu Thálie

Mluvíme spolu den před tzv. první premiérou. Už víte, kdy zpíváte vy a kdy Katarína Hasprová? Máte první premiéru ve čtvrtek, nebo druhou v sobotu?

Zpívám v sobotu.

Jak to přijímáte, že až v sobotu? Je v tom nějaký rozdíl, když dostanete místo první až druhou premiéru?

Samozřejmě že ten rozdíl vnímám. A neznám nikoho, komu by to bylo jedno. Kdo říká, že v tom žádný rozdíl není, tak je to trochu pokrytectví. Každý se s tím musí poprat po svém. Je dáno, že ta první premiéra je prestižní záležitost. Spousta hostů a tak dále. Nicméně prožila jsem si to už u muzikálu Marguerite, kde jsem zpívala titulní roli. Na jeviště jsem se dostala až při třetím představení. Nezpívala jsem ani první, ani druhou premiéru. Samozřejmě mne to ranilo. Až jsem si začala říkat: Je něco špatně? Dělám něco blbě?  Samozřejmě jsem šla na premiéru popřát kolegům „zlomte vaz“. A dalo mi to velkou školu. Pak jsem za tu roli byla nominovaná na Cenu Thálie. Takže se snažím potlačit své ego, zvládnout to, a říkám si, že to asi má nějaký důvod.

Povídáme si také nedlouho po zveřejnění nejnovějších nominací na Cenu Thálie.  Jste nominovaná za roli Edith Piaf v hudebním dramatu Edith a Marlene. V čem jsou rozdíly mezi postavou Normy Desmondové, kterou zpíváte v Sunset Boulevard, a Edit Piaf?

Každá je jiná. Řeknu vám spíše, co mají společného. Obě jsou to nadmíru emotivní ženy. Ale to je snad jediné, co je spojuje. A protože teď zpívám Evitu a také Piafku, tak si říkám: Hlavně ať nevytáhnu nějaký šuplík (neopakovat postup z jiného díla, pozn. red.). To by bylo velmi pohodlné.

Žánrově jsou oba kusy velmi rozdílné. Na jedné straně francouzský šanson, na druhé řekněme až téměř jazz … Cítíte se v některém z těch kusů lépe než ve druhém?

Vůbec ne. U Edith Piaf jsou to nádherné jednotlivé šansony, pro mne je to až srdeční záležitost. Sunset Boulevard více letí od začátku až do konce jakoby v jednom celku. Postava Normy tam má dvě nádherné árie. Ale pěvecky je pro mne třeba těžší Evita. Harmonicky i rytmicky je Evita složitější. V Sunset Boulevard  se mi zpívá od začátku pohodověji, nemusím se s tím tak poprat jako u Edith nebo u Evity.

A herecky? Osud Normy Desmondové je tak trochu tragický, nebo alespoň tragikomický. Nevstupuje vám Norma do snů?

I Edith i Evita mají dílčí tragický rozměr. No, v poslední době dost často hraju postavy, které nemají zrovna veselý osud. Ale zaplať pánbůh za ně. Norma je psychicky dost náročná. Myslím, že se do obrazu skutečně dostanu až tak na třetí, čtvrté repríze. Do snů mi naštěstí ty postavy ještě nevstupují, ale v případě Edith mám někdy pocit, jako by byla na scéně se mnou.

Vraťme se ještě k nominaci na Cenu Thálie. Jaký byl váš pocit, když jste se tu zprávu dozvěděla?

Samozřejmě radostný. Ale říkám si, že jestli tu Thálii dostanu, tak to nebude jen ocenění mé práce, ale ocenění všech, kteří v tom děláme, včetně režiséra Janusze Klimszy, kterému jsem velice vděčná. A také ocenění všech, se kterými jsem na jevišti, a také uznání kostymérkám, garderobiérkám, muzikantům, prostě všem.

Jsem rád, že to říkáte. Na divadle většinou platí víc než jinde ono slavné rčení Sám nejsi nic. Bez partnerů na jevišti snad ani nejde vytvořit plnokrevnou postavu, kromě monodramat, samozřejmě…

Ano. Mám přesně stejný pocit. Třeba Eva Zbrožková, když mne jako Marlene drží za tvář, já tam jako Edith pláču a ona se mnou třese, má v očích slzy a říká Edith, ty musíš! A já slyším Hani, ty musíš! Hodně jsme se od premiéry posunuly, opravdu si to dnes užíváme. A jsme si jako kolegyně ještě blíž, než kdy před tím. Ať  dostaneme Thálii, nebo nedostaneme, stejně pojedeme dál.