Nehrajeme kratce, zní část názvu jubilejní knihy o Janáčkově filharmonii

Příběh orchestru jednoho města samozřejmě nezačíná přesně před šedesáti lety. Jeho zrod je zasazen do širších historických i územních souvislostí. Úvodních kapitol publikace, která se pyšní bohatým poznámkovým aparátem, solidní grafikou a přehlednou fotodokumentací, se ujal Karel Steinmetz.

Jeho odborné hudebně-historiografické znalosti nijak nesnižují schopnost místy velmi poutavého vyprávění o počátcích ostravské hudební kultury. Velkou předností Steinmetze je, že nepopisuje jevy staticky, ale přibližuje také na malém prostoru velmi plasticky jednotlivé osobnosti spjaté s orchestrem. Například se čtenář dozví, jaký byl rozdíl mezi dirigenty Josefem Danielem a Otakarem Trhlíkem v přístupu k nastudování a pojetí hudebního díla.

Nejdéle sloužícím dirigentem filharmonie byl Otakar Trhlík. (Foto: Archiv JFO)

Některé historické skutečnosti jsou psány možná až příliš noblesně, aby nepůsobily ostentativně: například destruktivní působení nomenklaturního předáka Konečného ve vedení filharmonie nebo v nedávné době nepříliš šťastné působení ředitele Petera Krajniaka by mohly být jako odstrašující případ pro budoucí generace pojednány šířeji. Příběh z dějin orchestru končí současností, kdy Janáčkova filharmonie s novým ředitelem Janem Žemlou a umělecky přesvědčivým šéfdirigentem Försterem zahájila přitažlivou etapu své existence.

Současný šéfdirigent filharmonie Heiko Mathias Förster. (Foto: Ivan Korč)

Zajímavou kapitolou je rovněž vzpomínání žijící legendy, letos devětaosmdesátiletého violoncellisty a pedagoga Ivana Měrky, na soubory, které působily při Janáčkově filharmonii Ostrava. Nejvýznamnější z nich – Ostravské kvarteto, Janáčkův komorní orchestr, Kubínovo Kvarteto a Camerata Janáček – doplňují další hudební tělesa, jejichž existenci dnes potvrdí jen pamětníci. O to více je fascinující šíře, do níž se hudební aktivity filharmoniků rozvinuly.

Samostatné vzpomenutí si zasloužila legenda české hudby Ilja Hurník, který se podílel na sólové klavírní spolupráci (jako koncertní pianista), jak vypráví Jan Mazurek, ale také pedagogicky zásadním přínosem obohatil didaktiku hudebního vnímání v podobě osmidílného gramofonového pořadu Umění jak poslouchat hudbu. Kdo si dá tu práci a sežene si tuto řadu, která vyšla remasterovaná na CD, pochopí, že podobné problémy si s sebou neseme stále.

Janáčkova filharmonie na Pražském jaru v roce 1984. Foto: Archiv

Další kapitoly publikace, která obsahuje řadu krásných fotografií, jsou ve znamení sond, kam až cesty Janáčkovy filharmonie vedou. Výrazným způsobem totiž doprovází život řady dalších významných hudebních institucí – hudebního festivalu Janáčkův máj, Svatováclavského hudebního festivalu a Ostravských dnů. Ohlédnutí ředitelů tří důležitých svátků artificiální hudby je povětšinou faktografickou záležitostí (Igor Františák). Zajímavěji pojali svůj příspěvek Jaromír Javůrek (O Janáčkově máji) a Renáta Spisarová (O Ostravských dnech soudobé hudby).

Nejpozoruhodnějším a v mnoha rovinách zásadním příspěvkem je následující Pojednání o soudobosti, přítomnosti a excentričnosti v kontextech hudební dramaturgie JFO od mladého brněnského muzikologa Viktora Pantůčka. Text se v knize vyjímá takřka sysifovsky – jde k meritu věcí nemilosrdnou analýzou estetických kategorií, přesnou charakteristikou vyprázdněnosti klasických hudebních termínů a pojmů a obnažuje holou skutečnost – koncert musí být mimořádným, neopakovatelným hudebním zážitkem. Jako jediný takový má skutečně smysl. V jakémkoli žánru či stylu. A s Pantůčkovým zjištěním se nedá, než souhlasit.

Filharmonie během koncertu na vítkovickém stadiónu v roce 1957. (Foto: Archiv)

Následující kapitoly Leoš Janáček a Ostrava z pera Libuše Janáčkové a Hudební kultura a s ní spojené projekty a realizace v architektuře Ostravy od Martina Strakoše zajímavě přibližují další cesty za žáky hukvaldského mistra i za objekty, které kdysi dýchaly nebo dodnes prýští hudbou.

Předposlední slovo patří organologické sondě do dějin varhan v domě kultury města Ostravy. Jejím autorem je Václav Metoděj Uhlíř. Závěrečný komentář současného ředitele orchestru jen podtrhuje nastolenou cestu: „…aby naše filharmonie dostala zcela novou tvář, zbavila se určitého nánosu pozlátka konzervativnosti a otevřela se širšímu publiku s cílem propagovat a interpretovat hudbu jako běžnou součást našich životů, bez které by naše bytí bylo nesmírně ochuzeno“.

Jednou z vrcholných událostí byl koncert violoncellisty Hakhnazaryana s ostravskou filharmonií. (Foto: I. Korč)

Doufejme, že Janáčkova filharmonie tomuto záměru dostojí a bude tak v budoucnu vytvářet živou hudbu, která se bez ohledu na příslušnost, styl a původ může stát nositelkou těch nejkrásnějších významů a hodnotných poselství.

Nehrajeme kratce, hrajeme už 60 let (Dokumentace k minulosti, současnosti a budoucnosti Janáčkovy filharmonie Ostrava). Kolektiv autorů, editor Petr Ch. Kalina. 268 stran. Vydala Janáčkova filharmonie Ostrava.