Šéfredaktor Tvaru Adam Borzič: Ostrava má pro mě přístavní atmosféru 

Jaký je váš vztah k Ostravě? Rád se Pražáků ptám, co je zajímá na „dohasínajícím ocelovém srdci republiky“, na městě s vysokou nezaměstnaností, velkou kriminalitou a nejhorším vzduchem v Evropské unii?

Ostrava je mi instinktivně blízká, ale vlastně ji vůbec neznám. Tahle návštěva bude teprve druhá vědomá, nultá se odehrála v prvohorách dětství a z ní si nepamatuji nic, loni jsem pak vystupoval na Literární sprše na Dole Michal. Z ostravské poezie, včetně Hruškových Darmat nebo skvělé knihy Petra Motýla Kam chodí uhlí spát, místní sociální realita dýchá. Místo, aby se v Ostravě žvanilo o angažovanosti, tak tu skutečnost proniká poezii přímo. Takže obrázek sociální reality mi zprostředkovává právě poezie a umění, což je dvojsečné, přesné i mlhavé současně.

Ale neodpustím si jeden lyrický vjem, z něhož se klube otázka. Když jsem byl v Ostravě minule a přijel jsem už za tmy, měl jsem dojem, když jsem ji procházel, že jí prostupuje takový přístavní van, nemyslím jen vítr, ale duch. Protože jsem vyrůstal u moře, jsem na tyhle vjemy extrémně citlivý (poznámka redakce: Borzič vyrůstal poblíž chorvatského Splitu). Proč má Ostrava přístavní atmosféru? Byl to jen klam? Nebo to zažiji znovu? A odhalím, čím to vlastně je…

Skvělé, že to říkáte. V Ostravě to tak skoro nikdo necítí, ale já mám z tohoto města i okolí už dávno podobný přístavní vjem (nejvíce přímořská mi po Ostravě přijde Karviná). Možná je to tím, že už je u nás cítit Balt, však Ostravu od Gdaňsku dělí jen 550 kilometrů cesty, a to stále stejnou úmornou rovinou.

Tak to jsem rád, že to nebyl jen přelud. O to víc se do Ostravy těším. S tím Baltem jsem si to neuvědomil.

Dalším vysvětlením jsou moře na dně uhelných šachet, jodobromová solanka z třetihorních moří. A potom i skutečnost, že Ostrava je přístav, do kterého připluli za prací dělníci ze všech koutů Evropy… Borzič, Borzič, tohle jméno mi zní skoro jako Bezruč a Galerie města Ostravy PLATO právě představuje bezručovskou výstavu Kdo na moje místo. Čtete si někdy v Bezručovi? A co pro vás znamená jeho poezie?

V Bezručovi jsem si už dlouho, přiznávám, nečetl. Ale v době, kdy jsem tak dělal, se mi jeho poezie líbila. Hlavně ta exprese a způsob práce s barvami. A pochopitelně je Bezruč přímo vzor sociálně citlivé poezie, takže ho nějak ve svém vlastním rodokmenu mít musím. Díky za otázku, schválně si ho zkusím zas přečíst.

Do PLATO míří „básnická úderka“, která slovy organizátorů představuje „skupinu umělců spojenou hledáním nových forem literatury a jejího veřejného přednesu“. Viděl jsem autorská čtení, kdy básník četl zavěšen na laně, jindy s doprovodem baletu, o nejrůznějších hudebních a zvukových doprovodech ani nemluvě. Lze ještě vůbec hledat nové formy přednesu?

Je vždy otázka, co takovouto formou chceme sdělit. Honba za originalitou je jedním z nejprotivnějších rysů evropské modernity. Takže za sebe nové formy přednesu hledat nemusím, ale na straně druhé proč poezii svazovat jen jedním projevem.

Potřebuje vůbec dobrá poezie tyhle jiné formy přednesu? Nestačí klasická trojka: autor + židle + listy papíru s básněmi?

Samozřejmě, že stačí. Ale proč by přednes poezie nemohl být i magickou událostí propojení s jinými druhy umění? V dobách před novověkem bylo recitování poezie spojeno s tancem i hudbou, ona komornost – židle, papír, suchý hlas nebo intimita osamělého čtení – vždyť to je přece cosi velmi nového, moderního. Obě formy, ta klasická – tj. performativní a ta moderní – tj. intimní, patří k věci. Nevidím v tom žádný dramatický rozdíl.

Vy sám v Ostravě slibujete čtení ve spojení s výtvarníkem a DJ Mikulášem a tanečníkem Michalem Bukojvanem, projekt se jmenuje Vlna: tančící báseň – básnící tanec. Můžete předem prozradit něco více o vystoupení?

Vlnu jsem napsal jako partituru k tanci. Vychází z pěti rytmů, jak je protančila a promyslela jedna americká tanečnice. Tanec tu nebude ilustrovat báseň, ale spíše báseň tanec. Vlastně komentovat, ovšem mojí vlastní obrazností. Těžkou a patetickou. Bylo tedy jen přirozené, že jsem ji chtěl vidět tančit.

Společně s vámi vystoupí třeba básnířky Olga Pek a Zuzana Husárová nebo básník Michal Šanda. Je to náhodné seskupení pro ostravskou akci, nebo je to skupina, která se cíleně zaobírá novými formami autorského čtení?

Myslím, že autoři byli osloveni na základě své vazby na experimentální podoby poezie jako takové. Co vím, tak Šanda čte klasicky, ale jeho texty jsou velmi experimentální. Olga Pek nebo skvělá slovenská básnířka Zuza Husárová mohou být počítány ke konceptuální linii. No a já mám za sebou skupinu Fantasía, která s performativními prvky kdysi začínala, byť moje pojetí poezie je vlastně předmoderní.

Určitě znáte řadu ostravských básníků. Jak z Prahy vnímáte ostravský literární život?

Ostravská (a k ní bych přiřadil i opavskou – snad se nikdo neurazí) literární scéna je mi strašně sympatická. Je to vějíř autorů a různých poetik, není to unifikované a má to šmrnc. V poslední době mám moc rád některé mladší ostravské autory, především Jana Nemčeka a Romana Polácha.

Ostrava má i svůj kulturní časopis Protimluv, který se věnuje převážně literatuře. Jak se na toto periodikum dívá šéfredaktor Tvaru? Mimochodem, Tvar vychází už 25 let, Protimluv 13 roků.

Nedávno jsem si Protimluv pročítal, protože v posledním čísle je nová básnická skladba Jakuba Řeháka. Myslím, že je to dobrý časopis. Jen mě mrzí, že při tvarování (Tvaru) nemám moc času číst jiná periodika. Když mi přijdou do redakce, vždycky je prolistuji, a když mě něco zaujme hodně, tak si to s sebou vezmu domů a přečtu. Ale bohužel, podrobně číst ostatní časopisy nezvládám. Přesto i z této letmé četby mám dojem, že literární periodika jsou u nás na dobré úrovni. Spolu s Hostem čtu Protimluv rád.

*

POEZIE. ZVUK. PERFORMANCE. Galerie města Ostravy PLATO, pondělí 16. února v 18.00 hodin, balkon Světa techniky v Dolní oblasti. Vystoupí Adam Borzič, Olga Pek, Zuzana Husárová, Michal Šanda a Filip Jakš.