Malířka Veronika Holcová vzpomíná na Černého pavouka i na otravu barvami 

Proč se vaše výstava v Galerii Dole jmenuje Pod zemí? Je to hříčka, k níž vás inspiroval název galerie? Nebo to je narážka na někdejší hornickou Ostravu?

Ano, je to hříčka se vším. A nejen s tím, co jste vyjmenoval. Často se mi v obrazech zjevují krajiny s magmatem i jeskyněmi. Pohledy z jeskyní čí otvorů země. Do ostravské výstavy jsem vybrala obrazy, které byly s tímto tématem propojeny.

Už jste někdy v Ostravě vystavovala?

Vystavovala jsem v Ostravě u Černého pavouka v roce 1998. Výstava se proměnila v divoký večírek, kde se sešla skvělá skupina lidí, která se na ní podílela, vybavuji si Josefa Bolfa, Jána Mančušku, Jiřího Surůvku, Dalibora Davida, Jakuba Špaňhela a další. Z Ostravy si nepamatuji víc než ten lokál.

Narodila jste se v Praze, kde stále žijete. Ostravský deník už na podzim roku 1906 v článku s ironickým názvem „Pražské brejle“ popisoval, jak Pražané vidí Ostravu. Vlastně ji nevidí. Pražané podle článku žijí jen divadelními klepy, kopanou a kavárnami: „Co jest za hradbami, to pro ně neexistuje, to jest pro ně španělskou vesnicí. Ostravsko je terra incognita, země neznámá, tam kdesi u Polska.“ Jak to máte s Ostravou vy?

Asi do té skupiny nepatřím. Ostrava je sice od Prahy trochu vzdálená, ale vedu ji jako velice průbojné a kulturní město. Zdá se mi, že je to místo, kde se něco děje. Často jsem si říkala, že je nutné Ostravu poznat zblízka, ale tušila jsem, že to má svůj čas.

Když vstoupím na vaši výstavu v Galerii Dole, okamžitě mám pocit, že jsem se propadl do nějaké bohatě ilustrované knihy ze sedmdesátých nebo osmdesátých let. Popadne mě nostalgie, vracím se do dětství a dospívání, najednou se mi vybavují všechny ty úžasně ilustrace, neboť v sedmdesátých a osmdesátých letech vznikala většina knih „s obrázky“. Pár knih jste sice ilustrovala, nemrzí vás však, že dnes už je to spíše výjimečná situace?

Doba se zrychluje, vše je jiné, ale existují i výjimky. Beletrii mám ráda i čistou, bez obrázků. Přesto teď chystáme s Markétou Pilátovou malou knížku povídek s doprovodnými ilustracemi. Knihy by měly být krásné nejen obsahem, ale i na dotek, s grafickou úpravou i obálkou. To se bohužel poslední dobou šidí. Je to jako s vývěsními štíty v ulicích a reklamou, která nás masíruje ze všech stran. Už to nedělají studovaní odborníci, ale všichni, kdo umí používat jakýsi program v počítači. Naprostý úpadek.

Vrátím-li se k vaší otázce, myslím, že to co vidíte v mých kresbách a obrazech, je narativnost. Ano, jsou to příběhy, ale nejsou to ilustrace. Obrazy i kresby mají děj, situaci, kterou by měl sám divák odhalit a příběh si sám vytvořit.

Když jsem dělala zkoušky ze střední školy na UMPRUM, hlásila jsem se na ilustraci k Jiřímu Šalamounovi. V průběhu zkoušky mě objevil Miloslav Jágr z animace, který rozpoznal v mých kresbách příběh a okamžitě mě přijal. Já se však hlásila i na pražskou AVU do atelieru kresby k Jitce Svobodové, ta mne přijala též, nu a já nakonec zvolila nejistotu umělce s diplomem z AVU. Pár knih jsem ale ilustrovala, například první knížku nakladatelství Baobab nebo poezii Jiřího Veselského v Trigonu. A chystám velkou knihu kreseb společně s  poezií pěti přátel básníků a spisovatelů.

Na tu jsem hodně zvědav. Jak ale vznikají vaše snové krajiny vystavené teď v Ostravě? Je to čirá fantazie, nebo jsou to i skutečné inspirace z plenéru protažené vaší imaginací a následně zručnými tahy štětcem?

K obrazům neexistují skici, vznikají přímo na plátně. Je to dlouhý proces. Nejvíce času trávím pozorováním prvotních skvrn na plátně. Motivy se mi vyjevují v představách, selektuji je, a ty vítězné a nejsilnější vkládám do obrazu.

Obraz, o kterém Veronika Holcová vypráví v rozhovoru.

Občas ale do obrazů vstupují i figury. Zeptám se teď zcela adresně, kdo je ta dívka z holí, která se v Galerii Dole v jedné tajuplné krajině potkává s duchem či něčím podobným?

Obraz jsem začala malovat v době, kdy jsem se věnovala tématu poutníka. Byli to většinou hominidé v krajině. Tato dívka byla jednou z mála poutnic, většinou jsem malovala ženy jako klidné čtenářky, muži-hominidé stále putovali se svou holí dál a dál. Tuto dívku jsem před rokem našla v ateliéru a nanesla na ni další vrstvu, která jí zakryla ústa rouškou – mušlí. A odhalila jí hruď a pověsila ji kouli do ruky. Z magmatu země její hůl odhrnula místo, z kterého vyšel duch. Jako by se jí zjevilo dětství s duší tvrdší než kámen.

V Ostravě vystavujete i kresby, o kresbách pak na svém webu obecně uvádíte: „Nejsou to skici k obrazům, jsou to záznamy z podvědomí, šifry, které mapují a odhalují mé nejhlubší soukromí.“ Je tedy čistě na návštěvníkovi galerie, jak kresby vnímá? Nechcete mu dávat k těm šifrám žádný klíč?

Klíčem je samotná kresba, divák nepotřebuje víc než pozornost a smysl pro detail.

Kresby prý kreslíte přímo prsty. Jistý malíř Vít Ondráček to také tak dělal, ovšem po několika letech mu z těch barev pronikly přes prsty do těla nějaké jedy a skončil na čas ve špitále. Prostě otrava. Napadlo vás někdy, že se to může stát?

Kresby jsem prsty opravdu malovala, zvláště v letech 1997 až 2000, kdy vznikaly i veliké formáty, dokonce až 150×1000 centimetrů, třeba na rezidenčním pobytu v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově. Tam jsem pocítila poprvé, že se barvy mohou dostat skrze kůži. Bolelo to.

Umění bývá občas rizikové, často i bolí. Někdo se upije, jiný utrápí v depresích z pocitu zneuznání. Co je největším rizikem přímo pro vás?

Od dětství jsem věděla, že chci být malíř. Jde to s mým životem v souladu, nahoru a dolů, tak jak to bývá. Umění pro mě není rizikem, je to pro mě spása. Bez malování bych byla jako tělo bez duše.

*

Veronika Holcová: Pod zemí. Galerie Dole (součást Antikvariátu a klubu Fiducia), do 20. února.