Klavírista Tomáš Vrána: Štve mě, že se kvůli nedostatku odvahy hraje pořád to samé

Odkud pocházíte?

Jsem z Moravy od Nového Jičína. Vesnička Mořkov se nachází na úpatí hor. Základní uměleckou školu jsem studoval v Rožnově u paní učitelky Libuše Pavelčákové.

Pak následovala Janáčkova konzervatoř?

Na konzervatoř jsem přišel, když tady bylo ještě hudební gymnázium. Teď už se gymnázium ruší, takže považuji za velké štěstí, že se mi to povedlo. Zůstal jsem ještě další dva roky kvůli absolutoriu. Takže jsem v šestém ročníku a zažívám takový perný rok.

Kdo vás učí hře na klavír a co plánujete po absolutoriu?

S paní profesorkou Monikou Tugendliebovou, u které studuji, se znám už od dětství. Vlastně hned když jsem přijel do Ostravy, tak jsem nastoupil k ní. Nyní jsem udělal přijímací zkoušky na HAMU. Bere mě pan profesor Ivan Klánský. V Týně nad Vltavou jsem navštěvoval jeho klavírní kurzy, takže už se taky známe dlouho. Bere vždy jen minimum lidí, ale naštěstí to vyšlo.

Co zajímavého vás potkalo v minulém roce?

Podařilo se mi zahrát s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem.

Jak se vám to povedlo?

Bylo to díky konkurzu Zahraj si s Českou filharmonií, do které se mohly přihlásit hráči na všechny nástroje a mě jako jediného klavíristu vybrali.

Jak konkurz probíhal?

Konkurz byl dvoukolový. Z prvního kola pustili nějakých 20 procent účastníků a pak to rozdělili na nástrojové kategorie. Zde už byl přítomen i pan dirigent Bělohlávek s celým orchestrem a už si vybírali podle sebe.

Jaký to byl pocit, hrát s elitním českým a současně světovým orchestrem?

Úžasný. Vše ale probíhalo v dosti rychlém tempu. Nebyl moc čas na nějaké pohovory. Pan dirigent Bělohlávek je úžasná osobnost. Má v sobě tu správnou pokoru, které si velmi vážím. Spolupráce byla, myslím, vynikající a je skvělé, že tu akci udělali. Teď jsem někde četl, že už se to neuskuteční.

Pročpak? Není to trochu škoda?

Určitě je. Koncert byl velmi úspěšný, měl ohlas. Myslím si, že to i pomohlo rozšířit filharmonii obzory. Hodně lidí možná vnímá toto těleso jako konzervativní. Jen pro určitou skupinu. Ale tímto koncertem se to prolomilo. Bohužel jen na chvíli.

Jsem zvědav, jak se prolomí vztah ostravských posluchačů k Prokofjevovi. Jak byste přiblížil čtenářům jeho 2. klavírní koncert g – moll, op. 16, který ve čtvrtek s Janáčkovou filharmonií zahrajete?

Myslím, že posluchači nebo hudební fanoušci hodně dobře znají Prokofjevův první a třetí klavírní koncert, které jsou velmi populární. Druhý koncert se moc nehrává. V zahraničí se hrál častěji, tady se nehrál snad sto let… (smích).

Čím to?

Z Prokofjevových pěti klavírních koncertů je asi nejdelší. Interpretačně a výrazově je asi nejsložitější. Je velmi temný a má pochmurný charakter. Už při premiéře hudba způsobila obrovský skandál. Za první koncert Prokofjev získal nějakou cenu, s tímto však opravdu propadl. Druhý koncert je konstrukčně dost složitý a pro posluchače možná ne úplně pohodlný, takže se možná i těžce poslouchá. Interpretačně je i pro orchestr dosti náročný, co se týče souhry i temp a výrazu. Vím, že to je noční můra. Někteří jej vychvalují nade vše a na druhou stranu znám lidi, kteří ho naprosto nemůžou vystát a nenávidí ho.

Zkuste jej tedy čtenářům ještě vychválit, aby se ho nezalekli…

Je to čtyřvěté dílo. První a čtvrtá věta tvoří významové jádro koncertu. Dvě prostřední věty jsou spíše takové vsuvky. Známá je hlavně kadence v první větě, která tvoří dobrou polovinu celé věty. Ta je asi opravdu nejvyšší level pro klavíristu, protože je téměř na rozbití klavíru. Jak po interpretační stránce, tak z technického hlediska je to kumšt zahrát. Některá místa jsou orchestrálně tak hlučná, že klavír zaniká, ale myslím, že když to posluchač slyší několikrát, lze si toto dílo zamilovat. A já ten koncert znám už docela dlouho, takže se mi splnil takový dětský sen.

Pojal jste pochvalu velmi osobitě: zvuková radikalita Prokofjevova raného období se zde zřejmě projevila v plné míře. Prozraďte o něj ještě něco!

Koncert má podle mých ruských přátel přezdívku „Klavírní ďábel.“ Prokofjev jej psal pro svého přítele, který spáchal sebevraždu.

To zní děsivě. Myslím, že se vám povedlo přilákat na koncert zajímavé a hodně odvážné posluchače! Vy máte asi opravdu rád hudbu dvacátého století?

Můj vztah k hudbě 20. století je velmi vřelý. Možná i víc než by měl, protože moderní hudba je mi bližší než starší hudba, která se velmi vyžaduje.

To je možná i trochu spalující láska, ne?

Je. Štve mě, že se hrají pořád ty stejné věci a stejné koncerty. Nemůžu si pomoct, ale vidím to všude kolem. Nikdo ani nemá zájem pustit se do něčeho nového. To je jedna z věcí, které mě trochu mrzí. Snažím se to tady tímto způsobem kompenzovat.

Takže svým způsobem i toho Prokofjeva jste si nějak vyvzdoroval?

Provokuji své pedagogy tím, že si vybírám věci, které se nesetkávají s ohlasem. S tímto koncertem jsem se setkal poprvé před dvěma lety. Paní profesorka se tvářila dosti nedůvěřivě, o panu profesoru Klánském ani nemluvě…(smích). Mysleli si, že to cvičím do šuplíku. Pak jsme se rozhodli společně se spolužačkou korepetitorkou, která se naučila orchestrální part, že to paní profesorce na jedné hodině zahrajeme v kuse. Byl to šok! Když se překonají počáteční porodní bolesti, pak se ta hudba odmění ve vysoké míře.

Vy máte kromě lásky k hudbě 20. století ještě jednu zvláštní zálibu. Někde jsem četl, že píšete poezii. Prozradíte o ní něco víc?

Poezii ne, ale natáčím filmy. Mám strašně rád filmovou hudbu. Ovšem tu dobrou. Nezřídka je filmová hudba takové symfonické něco…

Kdo je podle vás autorem dobré filmové hudby?

Ennio Morricone, John Williams, ze starších skladatelů například Hitchcockův skladatel Bernard Herrmann.

To je široký rozptyl. Jaký žánr vlastně točíte? Co vás baví?

Já mám strašně rád detektivky. Spojil jsem se s několika mými kamarády z ochotnických divadel a natočili jsme téměř dvouhodinový černobílý film. Jmenovalo se to Myškinsův zatykač, což byla jako detektivka ze staré Anglie. Jednalo se o takovou poctu starým detektivním filmům. Film se promítal v několika kinech a setkal se docela s pozitivním ohlasem. To byl takový můj velký sen, který se úplně nečekaně povedl.

To je krásně naplněný sen. Existuje v hudbě nějaké dílo, které byste rád posluchačům v budoucnu zahrál?

Asi je to v této zemi nemožné, ale strašně rád bych si zahrál Turangalîlu od Oliviera Messiaena.

Pokud se vám to povede, budu u toho.