Víkendová chvilka poezie a bolestně vyžďářené verše Ondřeje Hložka

Dobrá poezie by měla bolet, respektive býti bolestnou. Minimálně v nějakém spodním proudu proto mají všechny dobré verše prostě reflektovat život i s jeho bolestmi. Poeta nemá rozdělovat svět na dobrý a zlý, na básně šťastné a básně tragické, zato už v pár básničkách dokázat, že v tomhle světě bývá každé pohlazení tak nějak povinně vyvážené i fackou.

A Ondřej Hložek je bolestný už od své prvotiny s příznačným názvem Tížiny (2011), která je skutečně naplněna mnoha „tížinami“, jež vyplývají třeba i z tohoto básníkova pocitu: „Někdy smutno je po lidech. / Někdy vlámaný jsem pod ledem.“

Podobně se v druhé Hložkově sbírce Otluk (2013) píše o „odchodech nikoho a nikam“ a o pocitech, kdy „v každém úmoru čteš vlastní rozvrat“, přičemž celá kniha končí těmito nádherně bolestnými verši: „Tu rybí hlavu co se v strachu chtěla / vyvařit / odťal až vítr.“ A podobně rezonuje i autorova třetí sbírka Domů (2014).

Básník nesmí psát bolestínsky, protože bolestínským zpovědím naslouchají psychologové, nikoliv čtenáři básnických sbírek. Hložek je naštěstí bolestný, v jednom rozhovoru dokonce o smyslu svého psaní řekl následující: „Poezie je jakýmsi bolestným závazkem na celý život. Je způsobem, jak se vypořádávám se světem a svým okolím.“ A jak se to Hložkovi daří, posuďte nyní sami v malém výboru, který jsme sestavili ze zásilky veršů a nazvali ho Vyžďářená pole.

*

ONDŘEJ HLOŽEK: VYŽĎÁŘENÁ POLE

DĚTI

Chtěl bych je chytit za ruku,
ty předčasně shořelé děti.
Za ošuntělé krajky
a tunely v uších.
Aby přistály,
kde budu chtít,
abych neviděl,
jak je život bude párat.

* * *

asi se nikdy nevrátím tam
kde jsem se zapomněl divit
v každých cizích dveřích
kam nevložím nohu

čekám že se něco stane
a ono nic
a bůhví
co mě před ta místa
tlačí

ČISTO

Tvá babička už roky zakládá
do truhlíku muškáty.
Rty semknuté jako žaluzie.
Ale když se cokoliv prohnalo
kolem, bylo ústy spáleno.
Vždyť přece v ráji musí být
čisto.
Nesmíš chodit bos,
ale opíjet se v garáži,
o tom se řeč nevede.
Denně vstoje na okenním rámu,
nosem se chytají touhy.
Jak chutná jejich stud,
když mládí prosráno,
ale oko šilhá dál
po nočním světle?

* * *

je smrtno.
kosti v neklamných polohách,
že ještě je několik
nezanedbatelných písmen
před bílou plochou

do vyhynutí vzdorují,
vrní podvázané
a obalují se významy
nepravdou

* * *

kočičí hlava na náměstí
sebere vzrušení z třetí dcery
z úst koktavé ticho
a zpocené odprsknutí,
jako když zvířeti
šlápneš do zlomyslnosti

* * *

tiskneš se k piánu
ke všemu co tluče
a vzpomínáš

na cesty,
po kterých už nechodíš,
na znepokojení,
která zprůsvitněla
i na trhání vlasů
a sopel cintající na podlahu
ve snaze křikem dosáhnout proměny.

za tím vším sedí ticho
vyceněných dásní
a syrové konce.

všechny zůstaly
nastřižené a nesešité.

* * *

Sloupané stíny topolů
kradou klid vesnicím.
Vyžďářená pole sténají.
Jen psi se rvou
o každé písknutí,
co se jim rozbíjí o slechy.