Strakoš s Rosovou a Poláškem vydali knihu o střevech opavské architektury

Kazetový strop s historizující ornamentikou osvěcuje secesní lustr. Světlo ale padá i na část zábradlí, kde ho fotograf Roman Polášek uloví do svého fotoaparátu. Jsme v opavské vile Josefa Hatschka, v níž sídlí Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský. Vzhledem k povaze úřadu ale do téhle skvělé stavby z architektonické dílny Josefa Hatschka a Leopolda Bauera běžný smrtelník asi nikdy nevstoupí.

Ne tak ostravští kunsthistorici Romana Rosová a Martin Strakoš, pro které bylo při přípravě knihy Opavské interiéry vlastně povinností „prošmejdit“ každičký opavský činžovní dům, každou vilu, továrnu i další stavby. A Roman Polášek přitom „cvakal“. Ono šmejdění a cvakání bylo ovšem plně profesionální a pochopitelně s uměleckou nadstavbou, jak se to u jmenované trojice i předpokládá.

Ve vile Josefa Hatschka ještě chvíli zůstaneme. Polášek zde v bývalém obývacím pokoji nachází i pseudobarokní táflovaný výklenek, v němž stojí stařičký rozhlasový přijímač. Možná tu stojí už od roku 1953, kdy se do vily nastěhoval onen poněkud kafkovsky záhadný kontrolní ústav. Jsou to bizarní fotografická setkání, pro které má Polášek zvláštní cit, a jež skvěle oživují celou zdánlivě jen odbornou kunsthistorickou práci.

S Poláškem pronikáme i do pracovny opavského primátora v radniční Hlásce čili ve Schmetterhausu nebo do nepřístupné kaple v kostele sv. Jana Křtitele (Jánská ulice), nad níž se klenou skvostná gotická žebra. U okna ovšem stojí litinová kamna a stůl kryje igelitový ubrus. Světské se tu snoubí s díly zasvěcenými Bohu, prostor hlídá Panna Marie i plechové umyvadlo se zrcadlem.

Kniha Opavské interiéry je už druhé dílo jmenovaného týmu. Když v roce 2011 pracoval na publikaci Ostravské interiéry, byl nicméně svazován industriální povahou města, zatímco  metropole českého Slezska je pro historiky umění hotový „kunstráj“. Zatímco Ostrava se například chlubí jen několika skromnými středověkými stavbami, navíc silně přestavěnými, v Opavě autoři publikace prolezli interiéry hned několika velkolepých původně gotických chrámů.

Nápad dokumentovat interiéry význačných staveb je inspirován jistým selháním našich předků. Grafici, malíři či kreslíři se totiž v minulých staletích soustředili především na zobrazení exteriérů. Milovali veduty, rádi se kochali průhledy do městských ulic a parků, jen výjimečně ale vkročili do nitra staveb. S vynálezem fotografie sice přibývaly i snímky interiérů, nicméně záměrný průnik do „střev“ městských vil, paláců, ústavů či rodinných domů přináší až kniha Opavské interiéry.

O texty se spravedlivě dělí Romana Rosová s Martinem Strakošem, přičemž každý ctitel opavské architektury zde najde nejednu informaci, kterou dosud netušil. A nejde jen o stavby opravdu historické, publikace totiž mapuje i vybraná díla vzniklá v komunistické éře nebo současné rodinné domy. Kdo třeba nikdy nespal v normalizačním hotelu Kamyšin (Koruna), asi neví, co prozrazuje kniha: „Zvláštní je řešení lůžek v podobě napevno vybetonovaných stupňů.“ A čím je zajímavý rodinný dům Tomáše Bindra z rou 2003, to ať už si laskavý milovník Opavy najde přímo v knize Opavské interiéry.

*

Opavské interiéry (vydalo občanské sdružení Fiducia).
Křest knihy v Opavě: 5. února v 17.00 v Obecním domě.
Křest knihy v Ostravě: 10. února v 18.00 ve Fiducii.