Malířka Katarína Szanyi zaznamenává posvátnost v obyčejnosti běžných dnů

Tvorbu Kataríny Szanyi mám možnost pozorovat téměř od doby, kdy ukončila svá studia na Fakultě umění v Ostravě v ateliéru Daniela Balabána. Společně s Alešem Hudečkem a Davidem Jedličkou hned po svém absolutoriu ve druhé polovině 90. let představovali tři mladé výrazné individuality, jejichž tvůrčím středobodem se stal závěsný obraz a médium malby. Katarína a Aleš Hudeček společně s dalším vrstevníkem, spolužákem ze sochařského ateliéru stejné fakulty Jaroslavem Koléškem založili tvůrčí skupinu Vy3, která v dějepisu současného výtvarného umění zanechává svou jistou stopu.

Dá se říci, že Katarína je autorkou tradiční, pomalu zpracovává svá témata, stále maluje závěsné obrazy, nehledá nové cesty jako své umělecké záměry, ale naopak důvod, pro který maluje, si hledá cestu svého uchopení sám. Jejími uměleckými prostředky jsou barva, tvar, světlo. Katarína maluje postavy, předměty, situace prostřednictvím osobního prožívání – tedy nic na první pohled nezvyklého, je to jen to, na co jsme zvyklí, jen to, s čím malíři pracují odnepaměti.

Katarína Szanyi: Copy (akryl na plátně), 2014

Ale s konstatováním, že Katarína je tradiční malířka asi nevystačíme, tak jednoduché to zase není. Minimálně za poslední jedno či dvě desetiletí nemůžeme s jistotou říci, který přístup je konzervativní a který naopak progresivní. Tedy, zda konzervativní vidění není progresivní a progresivní naopak konzervativní. Tuto relativizaci někdejších významných avantgardních pojmů nepředvádím z pocitu zadostiučinění pozorovatele, který stojí na straně klidu, neměnnosti, postupných změn či lpění na tradičních uměleckých hodnotách, ale právě naopak z pozice toho, kdo se o experiment, nové a radikální přístupy, o prostor mezi médii, o revoluční změny v umění dlouhodobě zajímá.

Spíše se zdá, že zmíněné kategorie progresivní, avantgardní a tradiční, konzervativní postrádají dnes smysl a význam, který kdysi měly, především svou konfrontační nesmiřitelnou povahu. Zdá se, že i od samotného života jsme v určitém ohledu přestali mít dnes jasná očekávání, jakoby on ztratil své kontury a cílené směřování. Jakoby nebyl důvod hledat a objevovat dál, jako bychom nevěděli, co si s objeveným počít.

Katarína Szanyi: Začátek (akryl na plátně), 2014

Katarína je od svých tvůrčích počátků malířkou nezaměnitelného projevu, ze zmíněné trojice mladých malířů vždy byla a zůstává ve svých obrazech tou nejintrovertnější a nejemocionálnější. V souvislosti s Katarínou se nezřídka mluví o jejím příslušenství k ženskému světu umění a dodává se, že její dílo není feministické. Ano, prožívání umělkyně je výrazně osobní, ženské, a je to jen přirozené. Katarína tuto polohu nijak nedemonstruje, neschovává se za ni, ale také ji nepotlačuje.

Je to spontánní samozřejmá poloha v jejím konkrétním případě, ale také z hlediska obecného fungování, z hlediska řekněme vyššího řádu věcí a jevů. Její vizuální svět je určen výrazně osobním prožíváním toho, co ji bezprostředně obklopuje. To jsou lidé, věci, předměty a situace jevící se v určitém jemném vykolejení z běžných souvislostí významových, tvarových, světelných a barevných. Malířku zajímá mírné pootočení, nezvyklý úhel pohledu, výjimečné nasvícení.

Katarína Szanyi: Spodnička (akryl na plátně), 2014

Katarína je malířkou okamžiku a povrchu, hledá kolem sebe jednu přesnou chvíli jednoho přesného místa. Přesnost té chvíle a toho místa je dána tím, že ne každá a každé jsou svého zachycení hodny, naopak ony musí „nastat“, zjevit se. Ty správné chvíle a místa nás vytrhávají z běžného každodenního života, jsou to malé svátky stvrzující posvátnost v obyčejnosti.

Jsou to chvíle nepolapitelné, pomíjivé, prchavé, je to včerejší úsměv, výmluvný pohled, nezvykle dopadající světlo, uplynulé gesto, neobvyklý záhyb šatů, zmuchlané prostěradlo, nenápadný detail lidského těla, silueta, stín, barevný akord… ovšem za určité konstelace dalších doprovázejících faktorů, pro které není žádné psané pravidlo, které se nedají vyvolat, předvídat ani zopakovat…

Katarína Szanyi: Zrcadlení (2013), akryl na plátně

Ale Katarína taky dovede zaznamenávat či vytvářet poměrně rafinované konstelace, dokáže vytvořit subtilně a nezvykle kořeněnou atmosféru, která se od toho pozemského, všedního, každodenního, byť jakkoli vytrženého, vzdaluje, ale diváka k sobě poutá nemalou silou. Katarínina neobyčejná přirozená lidská citlivost tyto chvíle „vytržení“ neomylně registruje a zaznamenává. Katarína malířka je umí uchopit a vyjádřit ryze výtvarnými prostředky a předat tak divákovi. Tento přístup bychom mohli charakterizovat jako romantický, ale nic není Kataríně vzdálenější než romantizující pohledy, než zatuchlý sentiment.

Katarína umí s vjemy, které prožívá, pracovat, dokáže od nich v jednu chvíli odstoupit, analyzovat si je, rekonstruovat a následně vizualizovat. Nepodléhá jim, i když je jimi unesena. Tyto děje – tedy ono odstoupení, zhodnocení a uchopení probíhají spíše na nevědomé rovině, je to ona zázračná schopnost umění, kterou můžeme u Kataríny obdivovat.

*

Katarína Szanyi, Nadechni se mě, Galerie Kaple, Valašské Meziříčí, do 20. února.