Výtvarník Petr Veselý líčí, jak píše básně, a vzpomíná na ostravskou nakládačku

Proč se vaše básnická sbírka právě vydaná nakladatelstvím Větrné mlýny jmenuje Jundrov? Je sice zřejmé, že podle brněnské čtvrti Jundrov, v níž bydlíte, ale to asi nebude jediný důvod…

Název Jundrov jsme pro sbírku vybrali s editorem a nakladatelem z několika variant. Sám jsem mu dával přednost od počátku, jen jsem váhal, jestli není přece jen troufalý. Místní reálie se ve sbírce objevují jen nepřímo, verše jsou spíše prosáklé místem, než aby ho nějak konkrétně připomínaly nebo popisovaly. Básně v Jundrově především vznikly. Ale v Jundrově mám dům, bývalou kovárnu, kterou stavěl praděd. Bydlím v něm skoro od narození, není v něm místo, kterého bych se nějak nedotkl. Je pro mě jakýmsi nevyhnutelným středobodem. Řadu míst jsem maloval, řadu míst a jevů, přítomných i zpřítomňovaných, jsem si pojmenoval až veršem. Myslím si, že si přese všechno nic z toho neidealizuji.

Jundrov, to je i dosti tajemně znějící básnické slovo. Přesto cítím, že v tomto názvu skrýváte ještě něco podstatnějšího, hodně osobního, nebo ne? 

V názvu Jundrova jsem přes pochopitelnou blízkost a samozřejmost – možná ho ani nevnímáme, prostě je – vždycky vnímal něco sporného, zneklidňujícího. Něco v něm drhne, zní divně. Možná v něm cítíme něco docela nesrozumitelného. Zpěvněji znělo pojmenování Sulostovice, které podle historických pramenů, ovšem ne jednoznačných, Jundrovu předcházelo. A nevíme tedy s jistotou, ani zda žijeme v původním Judendorfu (Židovské vsi) nebo snad Jungdorfu (Mladé vsi), později také Jundorffu. Možná i proto Jundrov.

Uměnímilovná veřejnost vás zná především jako výtvarného umělce, teď ale v PLATO představujete literární práce. V Ostravě jste přitom nikdy neměl samostatnou výstavu (na rozdíl třeba od blízké Opavy), nevadí vám, že v tomhle městě dojde napřed na vaši literární tvorbu? 

Když už se to tak stalo? Naopak, jsem možná rád! Mohlo by v tom být něco symbolického! Ale začínám z toho být nervózní.

Hlavně ve vašich cyklech takzvaných Textových kreseb ale vlastně literární a výtvarná tvorba doslova splynula. Kdy jde ještě o obraz, kdy o text básně? 

Skutečně se to propojuje. V těch „psaných“ kresbách a objektech jsem zpočátku citoval básně např. Halasovy, Seifertovy nebo Demlovy, ale „kreslil“ jsem také vlastní texty, někdy automatické, které jsem různým způsobem znečitelňoval; nechtěl jsem, aby je někdo dešifroval. Později jsem taky „psal“ jednotlivá slova. Slovo – věc. Slovo jako věc. Podobně jsem taky citoval vybrané fragmenty básní různých autorů. Na ploše papíru nebo sololitu byly jak zhmotněné. „Slovo bylo učiněno tělem“, a obráceně… Ještě konkrétně k otázce. Když už se „přiznám k básni“, potřebuju, aby nebyla v rukopisu, aby se písmem „odcizila“.

Není na škodu, když má malíř ještě literární ambice (a naopak)? Znám takových umělců dost (Petr Pazdera Payne, Pavel Petr, Vít Ondráček a další) a někdy se mi zdá, že jim ta dvojkolejnost ubírá na soustředění. Jinými slovy, kdyby dělali jen jedno, byla by v tom možná větší síla, což je ale jen můj subjektivní názor.

Vyloučit to nemůžu, ale vlastně jsem to takhle nikdy nevnímal. Nemyslím, že bych si uměl jedno nebo druhé zakazovat, „když to přichází“. Nepopírám, že v posledních letech jsem dal průchod ambici texty zveřejnit a zjistit „co to vlastně je“. Že práce na nich byla, díky Zdeňkovi Volfovi a taky Aleně Blažejovské, mojí vůbec první a náročnou zkušeností, jak s textem pracovat. Přepisoval jsem z velké části ještě z rukopisů, z nehotových náčrtů. Několik měsíců jsem nemaloval. Ale to se mně stává i z jiných důvodů, patří to k rytmu práce, možná i k potřebě jistého „vyhladovění“. Ale je to asi na delší odpověď, mám to možná provázané hlouběji. Často věci uvidím až teprve slovem a zpětně pak reflektuji jako téma malby.

A jaký je váš vztah k Ostravě, měl jste někdy vůbec potřebu navštěvovat tohle dříve „černé město“ a dnes „dohasínající ocelové srdce republiky“? 

V Ostravě jsem byl vícekrát, naposledy na výstavě Bohumila Kubišty. Na její doprovodné výstavě jsem vystavoval taky. Občas jezdím poblíž za kamarádem a někdejším spolužákem ze střední školy, malířem Svatoplukem Otiskem. Ten žije v Dolní Lutyni, narodil se v Orlové, ve Vítkovicích se nejdřív vyučil jako dřevomodelář. V Ostravě jsem s ním před lety taky vystavoval. Asi ho moc neznáte, je spojený víc s brněnským prostředím a taky s kamarády v Olomouci.

Přiznám se, že neznám.

Patří k těm lidem, kteří žijí v ústraní a „výtvarného provozu“ se téměř nezúčastňují, ale asi před třemi roky jsem mu dělal výstavu v Českém Těšíně a před tím v Brně, taky ho často zařazuju do svých kurátorských projektů. Jeho tvorba je kvalitní, autentická, vnímám v něm tak trochu pokračovatele Jindřicha Pruchy. Právě přes Svatopluka Otiska mám asi k této oblasti blízko. A zprostředkovaně taky přes básníky. Jsem rád, že Petra Hrušku a Jaroslava Žilu jsem si jaksi objevil sám a vlastně jsem vztah k jejich poezii záhy sdílel právě se Svaťou. V Ostravě jsem počátkem 90. let taky hrál fotbal za brněnské umělce. Od Ostraváků jsme dostali nakládačku a potom to v dobrém zapili.

O tom legendárním zápase jsem hodně slyšel, však mnozí „fotbalisté“ jsou teď pravidelnými návštěvníky PLATO. S uměleckým manažerem PLATO Markem Pokorným jste se léta setkával v Brně, kde šéfoval Moravské galerii. Také vám uváděl již několik výstav a vaše dílo má velmi rád. Stačíte z Brna sledovat, jak Marek koncipuje filozofii ostravské Galerie PLATO?

To bohužel jen minimálně, občas se podívám na web. A vážím si, že mě Marek Pokorný pozval na právě probíhající výstavu Kdo na moje místo, věnovanou Bezručovi.

V anoncích na vaši sbírku se neustále opakuje věta, že mottem vaší knihy je tento citát Marca Chagalla: „Tyto stránky mají smysl stejný jako pomalovaná plocha.“ Nikde jsem ale citát nenašel, v jaké souvislosti ho Chagall řekl? A jak se citát vztahuje k vaší knize?

Ve sbírce jsou dvě básně citující Chagallova slova z jeho vzpomínkové knížky Můj život. Redaktor a editor sbírky, básník Zdeněk Volf, k nim jako motto celé sbírky, přidal právě tato slova. Tuším, že pochází také z ní. 

Teď ještě poprosím o jednu básničku z vaší sbírky Jundrov, kterou zveřejníme. A prosím o patřičný komentář, jak báseň vznikala. Tohle mě vždycky nesmírně zajímá, ta básnická alchymie…

Vybírá se mně těžko. Obecně platí, že jen výjimečně mám téma předem, to je možná rozdíl vůči malování. Nejčastěji se mně „slova stanou“, slovy uvidím, až přes ně poznám, o čem snad píšu. Tak třeba:

Ještě se z komínů kouří
ještě jsou komíny
zábradlí ještě linkují schody
poprašek oparu rosí
skla kůlny

Nejdřív jsem „náhle“ uviděl komíny, další obrazy se přidaly. Byla v tom úzkost z toho, že už to nebude, že to třeba zakrátko nikdo neuvidí. Ostatně ta úzkost stojící u zrodu veršů mně vůbec není vzácná.

Speciálně v Ostravě ve mně úzkost nevzbuzují jen mizející činžáky a jejich dnes už vzácné teplo ze starých dobrých kamen značky „Petra“, ale i mizející tovární komíny, kterých také kvapem ubývá. Třeba právě v místech Galerie PLATO si ještě dobře pamatuji tu nádhernou vítkovickou běsnící saň vyfukující nozdrami skvostné dýmy. Teď už nic. Moc krásná je ta vaše báseň, moc!